EZLAMA
MA · Nástroje

Zrádné příklady

Pokročilejší typy a pasti z domácích úkolů. Až budeš mít základ, otestuj se tady.

1Nekonečné součty a nekonečné součiny nejsou totéž

∑n=1∞an\sum_{n=1}^\infty a_n

je řada — studujeme limitu součtů sN=∑n=1Nans_N=\sum_{n=1}^N a_n. Naproti tomu zápis

∏n=1∞an\prod_{n=1}^\infty a_n

znamená nekonečný součin, jehož částečné součiny jsou pN=∏n=1Nanp_N=\prod_{n=1}^N a_n. Podmínky konvergence nejsou stejné. Některé domácí úlohy používají složité exponenty, ale stále jde o řadu, pokud je zapsaná ∑\sum.

2Parametrická řada s exponenciálním členem

∑n=1∞(α4)n,α>0.\sum_{n=1}^\infty\left(\frac\alpha4\right)^n,\qquad\alpha>0.

Jde o geometrickou řadu s kvocientem q=α/4q=\alpha/4. Konverguje při ∣q∣<1|q|<1, což pro α>0\alpha>0 znamená 0<α<40<\alpha<4. Pro α=4\alpha=4 má každý člen hodnotu 1, pro α>4\alpha>4 členy rostou. Proto

konverguje praˊveˇ pro 0<α<4.\boxed{\text{konverguje právě pro }0<\alpha<4.}

3Parametrická řada s výrazem nαn^\alpha

∑n=1∞nαn2+1.\sum_{n=1}^\infty\frac{n^\alpha}{n^2+1}.

Pro velká nn je člen přibližně nα−2=1/n2−αn^{\alpha-2}=1/n^{2-\alpha}. Z limitního srovnání s pp-řadou dostáváme

2−α>1  ⟺  α<1.2-\alpha>1\iff\boxed{\alpha<1}.

Když α=1\alpha=1, harmonický charakter znamená divergenci. Když α>1\alpha>1, také divergence.

4Teleskopování s logaritmem

∑n=1∞ln⁡n+2n+1.\sum_{n=1}^\infty\ln\frac{n+2}{n+1}.

Využij ln⁡(a/b)=ln⁡a−ln⁡b\ln(a/b)=\ln a-\ln b:

sN=∑n=1N(ln⁡(n+2)−ln⁡(n+1))s_N=\sum_{n=1}^N\big(\ln(n+2)-\ln(n+1)\big) =ln⁡(N+2)−ln⁡2=ln⁡N+22→+∞.=\ln(N+2)-\ln2=\ln\frac{N+2}2\to+\infty.

Řada tedy diverguje. Členy přitom jdou k nule (proto samotná nutná podmínka nestačila).

5Teleskopování s odmocninami

∑n=1∞(n+1−n).\sum_{n=1}^\infty(\sqrt{n+1}-\sqrt n).

Částečný součet je

sN=N+1−1→+∞.s_N=\sqrt{N+1}-1\to+\infty.

Řada diverguje, ačkoliv člen n+1−n=1/(n+1+n)→0\sqrt{n+1}-\sqrt n=1/(\sqrt{n+1}+\sqrt n)\to0.

6Jak poznat, že l’Hôpital potřebuje úpravu

lim⁡x→0+xln⁡x\lim_{x\to0^+}x\ln x

má tvar 0⋅(−∞)0\cdot(-\infty), na který l’Hôpital nelze přímo použít. Přepiš

xln⁡x=ln⁡x1/x.x\ln x=\frac{\ln x}{1/x}.

Teď jde o (−∞)/(+∞)(-\infty)/(+\infty). Po odděleném derivování čitatele a jmenovatele:

lim⁡x→0+1/x−1/x2=lim⁡x→0+(−x)=0.\lim_{x\to0^+}\frac{1/x}{-1/x^2}= \lim_{x\to0^+}(-x)=\boxed{0}.

7Srovnání dvěma asymptotickými cestami

Pro x→+∞x\to+\infty platí například

x2+ax+b−x→a2,\sqrt{x^2+ax+b}-x\to\frac a2,

ale pro x→−∞x\to-\infty stejná algebraická forma může mít úplně jiné chování, protože x2=∣x∣=−x\sqrt{x^2}=|x|=-x. Před použitím „vytknu xx z odmocniny“ vždy ujasni znaménko xx.

8Vyšetření hodnoty parametru, aby funkce byla spojitá

f(x)={x2−1x−1,x≠1,c,x=1.f(x)=\begin{cases}\frac{x^2-1}{x-1},&x\ne1,\\ c,&x=1.\end{cases}

Spojitost v 1 vyžaduje f(1)=lim⁡x→1f(x)f(1)=\lim_{x\to1}f(x). Po zkrácení je limita 2, tedy c=2\boxed{c=2}. Tento postup platí pro libovolný kusový předpis: spočítej limitu a srovnej s definovanou hodnotou.

9Inflexe bez lokálního extrému

f(x)=x3.f(x)=x^3.

f′(x)=3x2≥0,f′′(x)=6x.f'(x)=3x^2\ge0,\quad f''(x)=6x.

V nule f′(0)=0f'(0)=0, ale derivace je po obou stranách nezáporná, takže zde není minimum ani maximum. Druhá derivace mění znaménko z mínus na plus, proto (0,0)(0,0) je inflexní bod. Ukazuje to, proč nula první derivace neznamená extrém.

10Nekonečně mnoho oscilací u hranice

f(x)=sin⁡1x,x≠0.f(x)=\sin\frac1x,\quad x\ne0.

Při x→0x\to0 je 1/x1/x stále větší velikosti a sinus nekonečně osciluje. Funkce má hodnoty libovolně blízké 1 i −1-1 v libovolně malém okolí nuly. Jednostranné konečné limity neexistují, není možné ji v nule spojitě doplnit.

Kontrast:

g(x)=xsin⁡1x,x≠0.g(x)=x\sin\frac1x,\quad x\ne0.

Protože ∣g(x)∣≤∣x∣→0|g(x)|\le|x|\to0, má limitu 0. Doplníme-li g(0)=0g(0)=0, vznikne spojitá funkce v nule. Derivovatelnost v nule ale vyžaduje zvláštní test:

g(h)−g(0)h=sin⁡1h,\frac{g(h)-g(0)}h=\sin\frac1h,

který limitu nemá. gg je tedy v nule spojitá, ale není tam derivovatelná.

11Funkce, která je všude nespojitá, ale její druhá mocnina je spojitá

f(x)={1,x∈Q,−1,x∉Q.f(x)=\begin{cases}1,&x\in\mathbb Q,\\ -1,&x\notin\mathbb Q.\end{cases}

Každé okolí obsahuje racionální i iracionální čísla, a tedy funkční hodnoty 1 i −1. Proto ff nikde není spojitá. Druhá mocnina však je stále f(x)2=1f(x)^2=1 — konstantní spojitá funkce. Jde o typ otázky výslovně uvedený v domácí 08.

12Proč se někdy výsledek integrálu od zdroje „liší“

Například

∫2xx2+1dx=ln⁡(x2+1)+C.\int\frac{2x}{x^2+1}dx=\ln(x^2+1)+C.

Jiný způsob může dát ln⁡∣x2+1∣+C\ln|x^2+1|+C. Obě podoby jsou totožné, protože x2+1>0x^2+1>0. U složitějších integrálů se výsledky mohou lišit o konstantu nebo o algebraickou úpravu. Nejlépe to ověř derivací.

Nesmí se však libovolně slučovat konstanty mezi oddělenými intervaly, když integrand není na celém R\mathbb R definovaný.

13Počítání s mocninami při integraci

∫x dx=∫x1/2dx=x3/23/2+C=23x3/2+C.\int\sqrt{x}\,dx=\int x^{1/2}dx=\frac{x^{3/2}}{3/2}+C=\boxed{\frac23x^{3/2}+C}.

∫1x3dx=∫x−3dx=x−2−2+C=−12x2+C.\int\frac1{x^3}dx=\int x^{-3}dx=\frac{x^{-2}}{-2}+C=\boxed{-\frac1{2x^2}+C}.

∫1xdx=ln⁡∣x∣+C,nikoliv x00.\int\frac1x dx=\ln|x|+C,\quad \text{nikoliv }\frac{x^0}0.

14Práce s odmocninou v diferenciální rovnici a fyzikálním modelu

Při matematické analýze se někdy objeví model, v němž f′(x)=2xf'(x)=2x a hledáme ff z počáteční podmínky f(0)=3f(0)=3.

Integrací f(x)=x2+Cf(x)=x^2+C. Po dosazení f(0)=3f(0)=3 dostaneme C=3C=3 a výsledek

f(x)=x2+3.\boxed{f(x)=x^2+3.}

Tím se ukazuje smysl integrační konstanty: jedna podmínka může vybrat konkrétní funkci z celé rodiny.

15Závěrečný návod pro neznámý typ

  1. Přepiš si zadání vlastním jazykem: „co vím, co mám ukázat“.
  2. Vyjmenuj definice použitých pojmů.
  3. Najdi alespoň jeden jednodušší model stejného typu.
  4. Proveď všechny doménové kontroly a hraniční případy.
  5. Teprve pak vyber vzorec či kritérium.
  6. Pokud kritérium „nerozhodne“, je to signál zkusit jinou metodu, nikoli výsledek.
  7. Kontroluj derivací, odhadem, dosazením nebo porovnáním s teoretickými mezemi.