EZLAMA
LA · Přednáška 4

Lineární závislost, báze a dimenze

Lineární kombinace, LZ/LN, lineární obal, báze, dimenze, souřadnice.

Rozhodnout, jestli jsou vektory lineárně závislé, najít bázi a dimenzi obalu a spočítat souřadnice vektoru v bázi.

Zdroj: Přednáška 4 · DCV 3

6.1Lineární kombinace — úplně od nuly

Máš vektory

v1=(1,2),v2=(3,1).v_1=(1,2),\qquad v_2=(3,1).

Vybereš dvě čísla λ1,λ2\lambda_1,\lambda_2 a vytvoříš

λ1v1+λ2v2.\lambda_1 v_1+\lambda_2v_2.

Tomu říkáme lineární kombinace. Například

2v1−3v2=2(1,2)−3(3,1)=(2,4)−(9,3)=(−7,1).2v_1-3v_2=2(1,2)-3(3,1)=(2,4)-(9,3)=(-7,1).

Výsledek je zase vektor ve stejném prostoru. Koeficienty λi\lambda_i jsou skaláry, nikoli další vektory.

Podobně pro polynomy p1=x2+1p_1=x^2+1 a p2=x+2p_2=x+2:

2p1−3p2=2x2−3x−4.2p_1-3p_2=2x^2-3x-4.

Univerzální nápad: všechny tyto úlohy nakonec převedeš na soustavu rovnic pro koeficienty λi\lambda_i.

6.2Triviální a netriviální lineární kombinace

Vztah

λ1v1+⋯+λkvk=0\lambda_1v_1+\cdots+\lambda_kv_k=0

je triviální, jestliže všechna λi=0\lambda_i=0. Tento vztah platí vždy a nic nám neříká.

Je netriviální, když alespoň jedno λi≠0\lambda_i\ne0. Pokud taková kombinace dává nulu, vektory jsou lineárně závislé (LZ); pokud jediná možnost je triviální kombinace, jsou lineárně nezávislé (LN).

Intuitivní význam

  • Závislé vektory: některý vektor lze složit z ostatních — je „nadbytečný“.
  • Nezávislé vektory: žádný nenulový vektor není složitelný z ostatních v dané množině.
  • Dva nenulové vektory v rovině jsou závislé, když jsou násobky.
  • Tři vektory v R2\mathbb R^2 jsou vždy závislé, protože v rovině mohou být nejvýše dva nezávislé směry.

6.3Univerzální postup: rozhodni LZ / LNPostup

Zadáno v1,…,vkv_1,\ldots,v_k.

  1. Sestav rovnici λ1v1+⋯+λkvk=0\lambda_1v_1+\cdots+\lambda_kv_k=0.
  2. Napiš vektory jako sloupce matice A=[v1 ⋯ vk]A=[v_1\ \cdots\ v_k].
  3. Řeš homogenní soustavu Aλ=0A\lambda=0 Gaussovou eliminací.
  4. Pokud existuje nějaké nenulové řešení λ\lambda, vektory jsou LZ. Pokud existuje jen λ=0\lambda=0, jsou LN.
  5. Rychlá alternativa: pokud rank⁡A=k\operatorname{rank}A=k, jsou LN; pokud je hodnost menší než počet sloupců, jsou LZ.

Proč: přesně to vyjadřuje definice lineární kombinace rovné nule.

Příklad

Příklad se závislostí

v1=(1,2,0),v2=(2,4,0),v3=(0,0,1).v_1=(1,2,0),\quad v_2=(2,4,0),\quad v_3=(0,0,1).

Už vidíš v2=2v1v_2=2v_1. Proto

−2v1+v2+0v3=0.-2v_1+v_2+0v_3=0.

Koeficienty (−2,1,0)(-2,1,0) nejsou všechny nula, tedy jsou LZ. Není potřeba složitý determinant.

Příklad

Příklad s nezávislostí

e1=(1,0,0), e2=(0,1,0), e3=(0,0,1).e_1=(1,0,0),\ e_2=(0,1,0),\ e_3=(0,0,1).

Z rovnice λ1e1+λ2e2+λ3e3=(0,0,0)\lambda_1e_1+\lambda_2e_2+\lambda_3e_3=(0,0,0) plyne, že všechny tři koeficienty jsou 0. Vektory jsou LN.

6.4Polynomy a matice převedeme na vektory koeficientů

Úloha z DCV 3 může zadat polynomy, ne vektory s hranatými závorkami. Metoda je přitom identická.

Například p1=x2+2x+1p_1=x^2+2x+1, p2=2x2−x+3p_2=2x^2-x+3. V bázi (1,x,x2)(1,x,x^2) dostaneš

[p1]=(1,2,1)T,[p2]=(3,−1,2)T.[p_1]=(1,2,1)^T,\quad[p_2]=(3,-1,2)^T.

Velká pozornost: musíš konzistentně zvolit pořadí koeficientů. Při bázi (x2,x,1)(x^2,x,1) jsou naopak (1,2,1)T(1,2,1)^T a (2,−1,3)T(2,-1,3)^T.

Matice 2×22\times2 také „rozbalíš“ do čtyř složek, např.

(abcd)⟷(a,b,c,d)T.\begin{pmatrix}a&b\\c&d\end{pmatrix}\longleftrightarrow(a,b,c,d)^T.

Pak znovu Gauss. Rozbalení musí mít pro všechny matice stejné pořadí.

U funkcí někdy stačí známá identita: sinh⁡x=(ex−e−x)/2\sinh x=(e^x-e^{-x})/2, proto ex,e−x,sinh⁡xe^x,e^{-x},\sinh x jsou lineárně závislé (zadání typu DCV 3.1.4).

6.5Lineární obal, generátory

Lineární obal je množina všech lineárních kombinací:

span⁡(v1,…,vk)={λ1v1+⋯+λkvk:λi∈K}.\operatorname{span}(v_1,\ldots,v_k)=\{\lambda_1v_1+\cdots+\lambda_kv_k:\lambda_i\in K\}.

Například span⁡((1,0),(0,1))=R2\operatorname{span}((1,0),(0,1))=\mathbb R^2, protože libovolné (a,b)=a(1,0)+b(0,1)(a,b)=a(1,0)+b(0,1).

Množinu vektorů, která generuje celý prostor, nazýváme množina generátorů.

Pozor: generující množina může mít přebytečné vektory. Např. (1,0),(0,1),(1,1)(1,0),(0,1),(1,1) generují R2\mathbb R^2, ale jsou lineárně závislé.

6.6Báze

Báze prostoru je množina vektorů, která současně:

  1. je lineárně nezávislá (bez nadbytečných vektorů);
  2. generuje celý prostor (umí složit každý vektor prostoru).

Báze je tedy nejúspornější úplný seznam směrů. Každý vektor má v dané bázi jediný rozklad.

Příklad: standardní báze R3\mathbb R^3 je (1,0,0)(1,0,0), (0,1,0)(0,1,0), (0,0,1)(0,0,1).

6.7Dimenze

Dimenze dim⁡V\dim V je počet vektorů v libovolné bázi prostoru (v konečnědimenzionálním případě).

  • dim⁡Rn=n\dim\mathbb R^n=n.
  • dim⁡Pn=n+1\dim P_n=n+1 (báze 1,x,…,xn1,x,\ldots,x^n).
  • dim⁡Mm,n(R)=mn\dim M_{m,n}(\mathbb R)=mn.
  • Nulový podprostor {0}\{0\} má dimenzi 0 a jeho báze je prázdná množina.

Častá otázka: proč je dimenze P3P_3 rovna 4? Protože polynom a+bx+cx2+dx3a+bx+cx^2+dx^3 má čtyři nezávislé koeficienty; báze je (1,x,x2,x3)(1,x,x^2,x^3).

6.8Univerzální postup: najdi bázi a dimenzi obaluPostup

Pro V=span⁡(v1,…,vk)V=\operatorname{span}(v_1,\ldots,v_k):

  1. Zapiš vektory jako sloupce AA.
  2. Proveď Gaussovu eliminaci a najdi pivotové sloupce.
  3. Z původní matice před úpravami vyber právě vektory odpovídající pivotovým sloupcům.
  4. Vybrané vektory tvoří bázi VV.
  5. Počet vybraných vektorů je dim⁡V=rank⁡A\dim V=\operatorname{rank}A.

Proč vybírat z původní matice? Řádkové operace zachovávají vztahy závislosti mezi sloupci, ale obecně mění samotné sloupce. Pivoty určují které původní sloupce vybrat.

Příklad

Malý příklad

v1=(1,0,1),v2=(0,1,1),v3=(1,1,2).v_1=(1,0,1),\quad v_2=(0,1,1),\quad v_3=(1,1,2).

Vidíme v3=v1+v2v_3=v_1+v_2. Nezávislé jsou první dva, proto

B=(v1,v2),dim⁡V=2.\boxed{B=(v_1,v_2),\quad\dim V=2.}

6.9Souřadnice vektoru v bázi

Měj bázi B=(b1,…,bn)B=(b_1,\ldots,b_n) a vektor vv. Chceš čísla λi\lambda_i, aby

v=λ1b1+⋯+λnbn.v=\lambda_1b_1+\cdots+\lambda_nb_n.

Pak

[v]B=(λ1,…,λn)T.[v]_B=(\lambda_1,\ldots,\lambda_n)^T.

Postup: sestav soustavu [b1⋯bn]λ=v[b_1\cdots b_n]\lambda=v a vyřeš Gaussovou eliminací.

Příklad: báze B=((1,1),(1,−1))B=((1,1),(1,-1)), vektor v=(5,1)v=(5,1):

λ1(1,1)+λ2(1,−1)=(5,1).\lambda_1(1,1)+\lambda_2(1,-1)=(5,1).

λ1+λ2=5,λ1−λ2=1.\lambda_1+\lambda_2=5,\quad\lambda_1-\lambda_2=1.

Sečtením: 2λ1=62\lambda_1=6, tedy λ1=3\lambda_1=3. Potom λ2=2\lambda_2=2.

[v]B=(3,2)T.\boxed{[v]_B=(3,2)^T.}

Pozor: samotný vektor (5,1)(5,1) a souřadnice (3,2)(3,2) jsou různá čísla, protože používají různé báze; popisují ale tentýž vektor.

6.10Jak poznat, zda yy patří do zadaného obalu

DCV 3.3: „Rozhodněte, zda y∈Vy\in V, kde VV je generován vektory.“

  1. Sestav AA se zadanými generátory jako sloupci.
  2. Řeš Aλ=yA\lambda=y.
  3. Pokud je soustava řešitelná, y∈Vy\in V. Pokud je neslučitelná, y∉Vy\notin V.
  4. Pokud zadání žádá souřadnice v bázi, musíš nejprve vybrat nezávislé generátory; souřadnice vůči závislé množině nejsou jednoznačné.

Věta pro kontrolu:

y∈span⁡(A)  ⟺  rank⁡A=rank⁡[A∣y].\boxed{y\in\operatorname{span}(A)\iff\operatorname{rank}A=\operatorname{rank}[A\mid y].}

6.11Podprostory a jejich popis pomocí rovnic

Například

U={(x,y,z)∈R3:x+y+z=0}.U=\{(x,y,z)\in\mathbb R^3:x+y+z=0\}.

Vyjádři jednu proměnnou: z=−x−yz=-x-y.

(x,y,z)=(x,y,−x−y)=x(1,0,−1)+y(0,1,−1).(x,y,z)=(x,y,-x-y)=x(1,0,-1)+y(0,1,-1).

Tedy

U=span⁡((1,0,−1),(0,1,−1)).U=\operatorname{span}((1,0,-1),(0,1,-1)).

Tyto dva vektory jsou LN, proto tvoří bázi. dim⁡U=2\dim U=2.

Univerzální postup pro homogenní podprostor:

  1. Zapiš podmínky jako Ax=0Ax=0.
  2. Gaussovou metodou vypočti obecné řešení.
  3. U každého volného parametru vytkni jeho vektor.
  4. Tyto vektory tvoří bázi prostoru řešení (jádra).
  5. Počet volných parametrů je dimenze.

6.12Součet a průnik podprostorů

  • Průnik U∩VU\cap V tvoří vektory, které patří do obou prostorů.
  • Součet U+VU+V tvoří vektory u+vu+v s u∈Uu\in U, v∈Vv\in V.

Důležitá dimenzionální věta:

dim⁡(U+V)=dim⁡U+dim⁡V−dim⁡(U∩V).\boxed{\dim(U+V)=\dim U+\dim V-\dim(U\cap V).}

Postup

Univerzální řešení průniku

  1. Máš-li oba prostory jako rovnice, spoj všechny rovnice a vyřeš společně.
  2. Máš-li je jako obaly, řeš rovnici

∑iαiui=∑jβjvj\sum_i\alpha_i u_i=\sum_j\beta_jv_j

na koeficienty a výsledek přepiš pomocí jednoho z obalů. 3. Vektorové řešení parametrizuj a z něj vypiš bázi průniku.

Postup

Univerzální řešení součtu

Spoj seznamy generátorů UU a VV, postav je vedle sebe jako sloupce a vyber pivotové sloupce. Počet pivotů je dim⁡(U+V)\dim(U+V).

Příklad: v R3\mathbb R^3 nechť U=span⁡(e1,e2)U=\operatorname{span}(e_1,e_2), V=span⁡(e2,e3)V=\operatorname{span}(e_2,e_3).

Pak U∩V=span⁡(e2)U\cap V=\operatorname{span}(e_2) má dimenzi 1, U+V=R3U+V=\mathbb R^3 má dimenzi 3 a opravdu 3=2+2−13=2+2-1.

6.13Důležité věty v lidských slovech

  • Každá podmnožina lineárně nezávislé množiny je LN. Odebráním vektorů nemůže vzniknout nová závislost.
  • Každá množina obsahující LZ podmnožinu je LZ. Přidáním vektorů již existující závislost nezmizí.
  • Je-li dim⁡V=n\dim V=n, každých nn LN vektorů tvoří bázi a každých nn generátorů tvoří bázi.
  • Méně než nn vektorů nemůže generovat nn-rozměrný prostor.
  • Více než nn vektorů v nn-rozměrném prostoru je nutně LZ.

6.14Nejčastější chyby

  • Pleteš lineární obal s lineární kombinací: obal je množina všech kombinací.
  • Snažíš se počítat determinant z matice 5×45\times4 pro nezávislost; determinant tam není, použij hodnost.
  • Použiješ pro bázi řádkově upravené sloupce místo původních pivotových.
  • Píšeš dimenzi P3=3P_3=3 místo 4.
  • U obecného řešení Ax=0Ax=0 zapomeneš na vektor před každým parametrem.
  • Zaměníš závislost s tím, zda jsou vektory stejně dlouhé nebo kolmé; to nejsou definice závislosti.

Samostatné procvičení: DCV 3.1 (LN/LZ v Rn\mathbb R^n, PnP_n, Mm,nM_{m,n} a funkcích), 3.2 (báze/dimenze), 3.3 (příslušnost do obalu a souřadnice), 3.4 (podprostor), 3.5 (součty a průniky).

✎Řešené příklady z DCV 3

Původní úlohy z domácího cvičení, vyřešené krok za krokem. Zkus si každou nejdřív sám, než otevřeš řešení.

Příklad

DCV 3.1.1 — čtyři vektory v R5\mathbb R^5

Zadáno:

v1=(1,2,−3,4,5)T,v2=(−2,1,5,−2,−1)T,v_1=(1,2,-3,4,5)^T,\quad v_2=(-2,1,5,-2,-1)^T,

v3=(0,−4,2,1,−1)T,v4=(−1,−1,4,3,3)T.v_3=(0,-4,2,1,-1)^T,\quad v_4=(-1,-1,4,3,3)^T.

Cíl: rozhodnout, zda jsou LZ/LN.

1. Rychlá kontrola vztahu: spočti

v1+v2=(1−2,2+1,−3+5,4−2,5−1)=(−1,3,2,2,4).v_1+v_2=(1-2,2+1,-3+5,4-2,5-1)=(-1,3,2,2,4).

v1+v2+v3=(−1,3−4,2+2,2+1,4−1)=(−1,−1,4,3,3).v_1+v_2+v_3=(-1,3-4,2+2,2+1,4-1)=(-1,-1,4,3,3).

To je přesně v4v_4.

2. Vytvoř nulovou kombinaci:

v1+v2+v3−v4=0.v_1+v_2+v_3-v_4=0.

Koeficienty (1,1,1,−1)(1,1,1,-1) nejsou všechny nula, takže

{v1,v2,v3,v4} jsou lineaˊrneˇ zaˊvisleˊ.\boxed{\{v_1,v_2,v_3,v_4\}\text{ jsou lineárně závislé}.}

Obecně: když vztah nevidíš, sestavíš matici těchto vektorů jako sloupců a řešíš Aλ=0A\lambda=0.

Příklad

DCV 3.2.1 — báze a dimenze prostoru z generátorů

v1=(1,−1,2,3,−5)T,v2=(2,3,−1,−2,4)T,v_1=(1,-1,2,3,-5)^T,\quad v_2=(2,3,-1,-2,4)^T,

v3=(−3,2,2,1,1)T,v4=(1,3,5,5,−5)T.v_3=(-3,2,2,1,1)^T,\quad v_4=(1,3,5,5,-5)^T.

1. Postav matici se sloupci:

A=(12−31−13232−1253−215−541−5).A=\begin{pmatrix} 1&2&-3&1\\-1&3&2&3\\2&-1&2&5\\3&-2&1&5\\-5&4&1&-5 \end{pmatrix}.

2. Gaussova eliminace: redukovaný tvar má pivoty ve sloupcích 1,2,3 a podobu

rref⁡(A)=(10020101001100000000).\operatorname{rref}(A)=\begin{pmatrix}1&0&0&2\\0&1&0&1\\0&0&1&1\\0&0&0&0\\0&0&0&0\end{pmatrix}.

To znamená vztah v4=2v1+v2+v3v_4=2v_1+v_2+v_3.

3. Vyber pivotové sloupce původní matice:

B=(v1,v2,v3),dim⁡V=3.\boxed{B=(v_1,v_2,v_3),\qquad\dim V=3.}

Kontrola: 2v1+v2+v3=(1,3,5,5,−5)=v42v_1+v_2+v_3=(1,3,5,5,-5)=v_4.

Příklad

DCV 3.3.1 — je daný vektor v obalu? Jaké má souřadnice?

Generátory:

v1=(2,3,−1,2,−2)T, v2=(−1,2,4,−1,3)T,v_1=(2,3,-1,2,-2)^T,\ v_2=(-1,2,4,-1,3)^T,

v3=(5,−6,2,3,−1)T, v4=(3,3,6,2,2)T,v_3=(5,-6,2,3,-1)^T,\ v_4=(3,3,6,2,2)^T,

y=(−38,31,−1,−26,18)T.y=(-38,31,-1,-26,18)^T.

Chceme α1v1+α2v2+α3v3+α4v4=y\alpha_1v_1+\alpha_2v_2+\alpha_3v_3+\alpha_4v_4=y.

1. Sestav rozšířenou matici s pěti řádky a pěti sloupci (čtyři generátory + yy).

2. Gaussovou eliminací zjisti, že rank⁡[v1 v2 v3 v4]=3\operatorname{rank}[v_1\ v_2\ v_3\ v_4]=3 a po přidání yy hodnost zůstane 3. Proto y∈Vy\in V.

3. Jedno řešení koeficientů je

α1=−3,α2=2,α3=−6,α4=0.\alpha_1=-3,\quad\alpha_2=2,\quad\alpha_3=-6,\quad\alpha_4=0.

To znamená

y=−3v1+2v2−6v3.\boxed{y=-3v_1+2v_2-6v_3.}

4. Vektory v1,v2,v3v_1,v_2,v_3 tvoří bázi BB (jsou pivotové), proto souřadnice yy v této bázi jsou

[y]B=(−3,2,−6)T.\boxed{[y]_B=(-3,2,-6)^T.}

Pozor: v závislé původní čtveřici mohou mít rozklady více podob, ale v bázi tří nezávislých generátorů jsou souřadnice jednoznačné.