Další funkce z přiložené tabulky: secx=1/cosx, cscx=1/sinx mají derivace secxtanx, respektive −cscxcotx. Inverzní hyperbolické funkce: (arsinhx)′=1/x2+1, (arcoshx)′=1/x2−1 pro x>1, (artanhx)′=1/(1−x2) pro ∣x∣<1.
Přímo by šlo také napsat f=e−xcosx a použít součin — oba postupy jsou správné.
10.5Řetězové pravidlo — nejčastější typ zkouškové derivace
Máme-li funkci ve funkci:
y=f(g(x)),
platí
y′=f′(g(x))g′(x).
Slovy: zderivuj vnější funkci, vnitřek zatím ponech, pak vynásob derivací vnitřku.
Příklad
Vzor A
y=(3x2+1)5.
Vnější funkce u5↦5u4, vnitřek u=3x2+1↦6x.
y′=5(3x2+1)4⋅6x=30x(3x2+1)4.
Příklad
Vzor B
y=ln(1+x2).
Vnější lnu↦1/u, vnitřní 1+x2↦2x:
y′=1+x22x.
Příklad
Vzor C — více vnoření
y=sin2(2x+1)=[sin(2x+1)]2.
Zvenku druhá mocnina: 2sin(2x+1).
Derivace sinu: cos(2x+1).
Derivace lineárního argumentu: 2.
y′=4sin(2x+1)cos(2x+1)=2sin(4x+2).
Příklad
Vzor D — logaritmus další funkce
y=ln(arccos(x2)).
Nejdřív si urči oblast, kde je argument logaritmu kladný a vnitřní funkce definována. Formálně v bodech diferencovatelnosti:
y′=arccos(x2)1⋅1−x4−2x.
Tedy
y′=−arccos(x2)1−x42x.
V reálných číslech derivace existuje pro ∣x∣<1; pro x=±1 nemá výraz konečnou hodnotu ani původní funkce nemá v daných bodech kladný argument logaritmu.
Tento zápis můžeš nechat jako součet tří členů; důležitá je správná derivace každého činitele.
10.7Derivace mocniny, v níž je proměnná i v exponentu
y=(sinx)cosx.
Pro reálný logaritmický postup předpokládej sinx>0.
Logaritmuj:
lny=cosx⋅ln(sinx).
Zderivuj:
yy′=−sinxln(sinx)+cosxsinxcosx.
Vynásob y:
y′=(sinx)cosx[−sinxln(sinx)+sinxcos2x].
Speciální známý vzor:
(xx)′=xx(lnx+1),x>0.
10.8Derivace absolutní hodnoty a existence derivace
f(x)=∣x∣={x,−x,x≥0,x<0.
Pro x>0 je f′=1, pro x<0f′=−1. V nule:
h→0+limh∣h∣−0=1,h→0−limh∣h∣−0=−1.
Protože jednostranné derivace nejsou stejné, f′(0)neexistuje. Ostrý roh na grafu typicky znamená problém s derivací.
Důležitá věta: diferencovatelnost v bodě zaručuje spojitost v bodě. Opačně ne: ∣x∣ je v nule spojitá, ale nemá tam derivaci.
10.9Implicitní derivace
Někdy vztah není vyjádřen jako y=f(x), ale třeba
x2+y2=25.
Zderivuj obě strany podle x, přitom y=y(x):
2x+2yy′=0⇒y′=−yx(y=0).
Když derivuješ y2, musíš napsat 2yy′ — jde o řetězové pravidlo.
10.10Univerzální algoritmus pro složitý výrazPostup
Urči definiční obor (zejména logaritmus, odmocninu a jmenovatel).
Prohlédni výraz a urči nejvnější operaci: součet, součin, podíl, funkce ve funkci.
Rozděl si jej na pojmenované části u,v,w.
Použij správné pravidlo na nejvnější operaci.
Každou vnitřní část derivuj stejně, dokud nezbývá jen tabulková funkce.
Až po správném zderivování výraz zjednoduš.
Zkus rychlou kontrolu dosazením čísla nebo symbolickou kontrolou ekvivalentní úpravy.
Procvič
Kontrola
(e3x)′=3e3x.
(1+x4)′=2x3/1+x4.
(arctan(cos3x))′=1+cos2(3x)−3sin3x.
(log2(coshx))′=tanhx/ln2.
(x2lnx)′=2xlnx+x, pro x>0.
10.11Tečna a normála — co je to za přímky?
V bodě x0 na grafu funkce y=f(x) je bod dotyku (x0,f(x0)).
Tečna má směrnici k=f′(x0):
y−f(x0)=f′(x0)(x−x0).
Normála je přímka kolmá k tečně. Pokud f′(x0)=0, má směrnici kN=−1/f′(x0):
y−f(x0)=−f′(x0)1(x−x0).
Pro f′(x0)=0 je tečna vodorovná y=f(x0) a normála svislá x=x0. Není správné dělit nulou.
Postup
Univerzální postup
Spočítej y0=f(x0).
Spočítej předpis derivace f′(x).
Dosaď x0, čímž získáš směrnici k.
Napiš rovnici tečny přes bod (x0,y0).
U normály použij zápornou převrácenou směrnici nebo speciální případ k=0.
Příklad
Vzor z domácí 10: f(x)=e−x, x0=0
f(0)=1,f′(x)=−e−x,f′(0)=−1.
Tečna:
y−1=−1(x−0)⇒y=1−x.
Normála: kN=−1/(−1)=1:
y−1=x−0⇒y=1+x.
Příklad
Druhý vzor: f(x)=1−sin(2x), x0=π/2
f(π/2)=1,f′(x)=−2cos(2x),f′(π/2)=2.
Tečna: y−1=2(x−π/2). Normála: y−1=−21(x−π/2).
10.12Diferenciál a lineární aproximace
Má-li f derivaci v bodě x0, pak se u x0 graf funkce skoro neliší od tečny:
f(x0+h)=f(x0)+f′(x0)h+(chyba, kteraˊ je mnohem mensˇıˊ nezˇh).
Diferenciál funkce f v bodě x0 je právě ta lineární část:
df(x0)(h)=f′(x0)h,zkraˊceneˇdy=f′(x)dx.
Říká, o kolik se změní hodnota po tečně, když x posuneme o h=dx. Skutečná změna Δf=f(x0+h)−f(x0) je pro malé h skoro stejná.
Funkce jedné proměnné má diferenciál v bodě právě tehdy, když tam má (vlastní) derivaci. Proto se slova „diferencovatelná“ a „má derivaci“ u jedné proměnné používají jako synonyma.
Postup
Univerzální postup: přibližný výpočet hodnoty
Chceš přibližně spočítat f(x) v „ošklivém“ bodě.
Najdi blízký „hezký“ bod x0, kde f(x0) i f′(x0) spočítáš z hlavy.
Spočítej posun h=x−x0.
Dosaď: f(x)≈f(x0)+f′(x0)h.
Příklad
Vzor 1 — odmocnina
Přibližně 4,1. Zvol f(x)=x, x0=4, h=0,1. Pak f(4)=2 a f′(x)=2x1, tedy f′(4)=41.
4,1≈2+41⋅0,1=2,025.
Skutečná hodnota je 2,0248… — chyba je až na čtvrtém desetinném místě.
Příklad
Vzor 2 — logaritmus
Přibližně ln1,02. Zvol x0=1, h=0,02; ln1=0, (lnx)′=1/x, tedy derivace v 1 je 1.
ln1,02≈0+1⋅0,02=0,02(skutecˇneˇ0,0198…).
Příklad
Vzor 3 — diferenciál versus skutečná změna
f(x)=x3, x0=2, dx=0,01. Diferenciál:
df=3x02dx=12⋅0,01=0,12.
Skutečná změna: 2,013−23=8,120601−8=0,120601. Rozdíl je jen 0,0006.
Pozor: aproximace je dobrá jen pro maléh. Čím dál od x0, tím víc se graf od tečny odchyluje. Přesnější odhad dává Taylorův polynom vyššího stupně (týden 13).
✎Procvič si
Zkus nejdřív sám na papír. Nápovědu a řešení odkryj, až když opravdu nevíš.
Úloha 22derivace součinu a složené funkce
Zadání: Zderivuj f(x)=x2ln(1+x2).
Řešení po krocích
Součin u=x2, v=ln(1+x2):
f′(x)=2xln(1+x2)+x21+x22x=2xln(1+x2)+1+x22x3.
Úloha 23derivace od definice
Zadání: Z definice spočítej derivaci f(x)=3x+2 v obecném bodě x0.