EZLAMA
MA · Nástroje

Důkazy a teorie

Univerzální vzory důkazů, které se vracejí v teoretických otázkách u zkoušky.

1Co se očekává od matematického důkazu

Tvrzení má předpoklady a závěr. Například „každá konvergentní posloupnost je omezená“:

  • Předpoklad: existuje reálné LL s an→La_n\to L.
  • Cíl: najít dvě pevné reálné závory m,Mm,M, mezi nimiž leží všechny členy.

Výsledek nemá být jen výčtem několika členů ani intuicí. Důkaz musí vysvětlit všechny případy.

2Proč konvergentní posloupnost musí být omezená

Věta: Jestliže an→L∈Ra_n\to L\in\mathbb R, pak (an)(a_n) je omezená.

Krok 1: V definici konvergence vyber pohodlné ε=1\varepsilon=1.

Krok 2: Existuje index NN takový, že pro n≥Nn\ge N je

∣an−L∣<1  ⟹  L−1<an<L+1.|a_n-L|<1\implies L-1<a_n<L+1.

Krok 3: Tedy všechny pozdní členy mají horní závoru L+1L+1 a dolní L−1L-1.

Krok 4: Zbývá jen konečně mnoho prvních členů a1,…,aN−1a_1,\ldots,a_{N-1}, které vždy mají konečné minimum i maximum.

Krok 5: Zvol

m=min⁡{a1,…,aN−1,L−1},m=\min\{a_1,\ldots,a_{N-1},L-1\}, M=max⁡{a1,…,aN−1,L+1}.M=\max\{a_1,\ldots,a_{N-1},L+1\}.

Pokud je N=1N=1, seznam prvních členů je prázdný a stačí m=L−1m=L-1, M=L+1M=L+1. Pro všechna nn platí m≤an≤Mm\le a_n\le M. Hotovo.

Poznatek: Konvergence se týká pozdních členů, zatímco omezenost všech. Důkaz řeší tento rozdíl oddělením konečného začátku.

3Proč omezenost nestačí ke konvergenci

Vyber posloupnost

an=(−1)n.a_n=(-1)^n.

Každý člen leží mezi −1-1 a 11, takže je omezená. Ale sudé členy jsou stále 1 a liché stále −1-1. Kdyby měla limitu LL, musely by obě podposloupnosti mít limitu LL — nemožné, protože jedna má limitu 1 a druhá −1-1. Jde o protipříklad.

4Monotónní a omezená posloupnost konverguje

Věta: Je-li (an)(a_n) rostoucí a omezená shora, má konečnou limitu.

Krok 1: Označ A={an:n∈N}A=\{a_n:n\in\mathbb N\} a L=sup⁡AL=\sup A. Supremum existuje, protože AA je neprázdná a shora omezená.

Krok 2: Z definice suprema pro každé ε>0\varepsilon>0 existuje kk takové, že

L−ε<ak≤L.L-\varepsilon<a_k\le L.

Krok 3: Protože posloupnost roste, pro každé n≥kn\ge k platí

ak≤an≤L.a_k\le a_n\le L.

Krok 4: Spoj obě nerovnosti:

L−ε<an≤L<L+ε.L-\varepsilon<a_n\le L<L+\varepsilon.

Tedy ∣an−L∣<ε|a_n-L|<\varepsilon pro všechna n≥kn\ge k. Posloupnost konverguje k L=sup⁡AL=\sup A.

Pro klesající zdola omezenou posloupnost se použije infimum a opačné nerovnosti.

5Jednoznačnost limity posloupnosti

Předpokládej pro spor, že an→La_n\to L a zároveň an→Ma_n\to M, kde L≠ML\ne M.

Zvol ε=∣L−M∣/3>0\varepsilon=|L-M|/3>0. Pro dostatečně velké nn současně platí ∣an−L∣<ε|a_n-L|<\varepsilon a ∣an−M∣<ε|a_n-M|<\varepsilon. Trojúhelníková nerovnost dává

∣L−M∣≤∣L−an∣+∣an−M∣<2ε=23∣L−M∣,|L-M|\le|L-a_n|+|a_n-M|<2\varepsilon=\frac23|L-M|,

což je spor. Proto L=ML=M.

6Proč součet řady může konvergovat jen když an→0a_n\to0

Označ sn=a1+⋯+ans_n=a_1+\cdots+a_n. Z konvergence řady máme sn→ss_n\to s. Také sn−1→ss_{n-1}\to s.

Pro n≥2n\ge2 platí an=sn−sn−1a_n=s_n-s_{n-1}, proto

lim⁡an=lim⁡sn−lim⁡sn−1=s−s=0.\lim a_n=\lim s_n-\lim s_{n-1}=s-s=0.

Neplatí obráceně: harmonická řada je protipříklad.

7Přímé důkazy suprema a infima v úlohách 01

Při dokazování s=sup⁡As=\sup A u neprázdné shora omezené množiny:

  1. Horní závora: pro každé a∈Aa\in A dokaž a≤sa\le s.
  2. Nejmenší: pro každé ε>0\varepsilon>0 dokaž existenci a∈Aa\in A splňujícího s−ε<as-\varepsilon<a.

Vzor: A={1/n:n∈N}A=\{1/n:n\in\mathbb N\}.

  • sup⁡A=1\sup A=1, protože a1=1a_1=1 je největší člen; tím je to snadné.
  • inf⁡A=0\inf A=0, protože všechny členy jsou kladné; pro libovolné ε>0\varepsilon>0 existuje n>1/εn>1/\varepsilon, tedy 0<1/n<ε0<1/n<\varepsilon.

Častá chyba: při důkazu inf⁡A=0\inf A=0 nestačí napsat an→0a_n\to0 bez uvedení, proč je 0 dolní závora a proč nemůže být větší.

8Změna znaménka funkce a existence kořene

Věta (Bolzano): Je-li ff spojitá na [a,b][a,b] a f(a)f(b)<0f(a)f(b)<0, existuje c∈(a,b)c\in(a,b) takové, že f(c)=0f(c)=0.

U zkouškových příkladů se běžně používá jako známá věta. Pro důkaz existence kořene tedy napiš podmínky:

  1. Funkce je spojitá na zvoleném uzavřeném intervalu.
  2. Na krajích má opačná znaménka.
  3. Z mezihodnotové věty tedy plyne existence kořene.

Jedinečnost vyžaduje další argument, zpravidla ostře monotónní funkci.

Příklad

Příklad

Pro f(x)=ex+x−2f(x)=e^x+x-2 platí f(0)=−1<0f(0)=-1<0, f(1)=e−1>0f(1)=e-1>0 a ff je spojitá na [0,1][0,1]. Má tedy kořen v (0,1)(0,1). Protože f′(x)=ex+1>0f'(x)=e^x+1>0 pro všechna xx, je ff ostře rostoucí a kořen je jediný.

9Proč derivovatelnost implikuje spojitost

Předpokládej, že v bodě aa existuje konečná derivace f′(a)f'(a). Pro x≠ax\ne a piš

f(x)−f(a)=f(x)−f(a)x−a (x−a).f(x)-f(a)=\frac{f(x)-f(a)}{x-a}\,(x-a).

První činitel má pro x→ax\to a limitu f′(a)f'(a), druhý limitu 0, jejich součin tedy směřuje k 0. Tím

lim⁡x→af(x)=f(a).\lim_{x\to a}f(x)=f(a).

To je přesná podmínka spojitosti. Obráceně neplatí: f(x)=∣x∣f(x)=|x| je spojitá v 0, ale nula je ostrý roh bez derivace.

10Jak správně dokazovat nerovnosti pomocí derivace

Chceš dokázat A(x)<B(x)A(x)<B(x) pro x∈Ix\in I.

Univerzální postup:

  1. Zaveď h(x)=B(x)−A(x)h(x)=B(x)-A(x).
  2. Přepiš cíl na h(x)>0h(x)>0.
  3. Najdi vhodný výchozí bod x0x_0 a h(x0)h(x_0), často h(x0)=0h(x_0)=0.
  4. Zkoumej h′(x)h'(x), případně h′′(x)h''(x).
  5. Z monotónnosti či extrému odvoď požadované znaménko h(x)h(x).

Vzor: pro x>0x>0 dokaž ln⁡(1+x)<x\ln(1+x)<x. Polož h=x−ln⁡(1+x)h=x-\ln(1+x); h(0)=0h(0)=0, h′=x/(1+x)>0h'=x/(1+x)>0, tedy h(x)>0h(x)>0 pro x>0x>0.

Pro úplnou dvojitou nerovnost můžeš tvořit dvě pomocné funkce a dokazovat obě odděleně.

11Důkaz pravidla pro integrál sudé/liché funkce

Pro ff integrovatelnou na [−a,a][-a,a]:

∫−aaf(x)dx=∫−a0f(x)dx+∫0af(x)dx.\int_{-a}^af(x)dx =\int_{-a}^0f(x)dx+\int_0^af(x)dx.

V první části substituce x=−tx=-t dá

∫−a0f(x)dx=∫0af(−t)dt.\int_{-a}^0f(x)dx=\int_0^af(-t)dt.

  • Je-li ff sudá, f(−t)=f(t)f(-t)=f(t), součet obou částí je 2∫0af(t)dt2\int_0^af(t)dt.
  • Je-li ff lichá, f(−t)=−f(t)f(-t)=-f(t), obě části se odečtou a výsledek je 0.

Pozor: U nevlastního integrálu se singularitou v nule nelze automaticky provést symetrické „vykrácení nekonečen“.

12Důkazy přímou konstrukcí a protipříkladem

Příklad zadání: Uveď omezenou posloupnost, která není monotónní. Odpověď: an=(−1)na_n=(-1)^n. Důkaz: −1≤an≤1-1\le a_n\le1, ale a1=−1<a2=1>a3=−1a_1=-1<a_2=1>a_3=-1.

Příklad zadání: Uveď rostoucí posloupnost se supremem 1 a bez maxima. Odpověď: an=1−1/na_n=1-1/n. Důkaz: an+1−an=1n−1n+1>0a_{n+1}-a_n=\frac1n-\frac1{n+1}>0; pro každé nn je an<1a_n<1; přitom an→1a_n\to1.

Příklad zadání: Uveď funkci nespojitou v každém bodě, jejíž druhá mocnina je spojitá všude. Odpověď:

f(x)={1,x∈Q,−1,x∉Q.f(x)=\begin{cases}1,&x\in\mathbb Q,\\ -1,&x\notin\mathbb Q.\end{cases}

Mezi každými dvěma reálnými čísly jsou racionální i iracionální čísla, proto ff v žádném bodě nemá limitu rovnou hodnotě funkce (dokonce nemá limitu). Ale f(x)2=1f(x)^2=1 pro všechna xx, tedy f2f^2 je konstantní a spojitá. To je přesně typ konstrukční úlohy z domácí 08.

13Úlohy s parametry — jak dělají důkaz obtížnější

Představ si předpis ∑1np\sum\frac1{n^p}, kde pp neznáme.

  1. Rozpoznáme hraniční případ p=1p=1.
  2. Pro p>1p>1 se opřeme o konvergentní pp-řadu / integrální kritérium.
  3. Pro p=1p=1 jde o harmonickou divergentní řadu.
  4. Pro p<1p<1 máme pro n≥1n\ge1 1/np≥1/n1/n^p\ge1/n, takže divergence srovnávacím kritériem (při skutečných kladných členech).

Obecně se parameterické úlohy často redukují na několik intervalů hodnot parametru a hraniční hodnoty je třeba probrat zvlášť.

14Nejčastější logické chyby při důkazech

  • „Vidím to z několika členů.“ Není důkaz pro všechna nn.
  • „Posloupnost vypadá omezená.“ Nutno najít konkrétní závory.
  • „Dospěl jsem k rovnici pro limitu.“ Neznamená to, že limita existuje.
  • „Podílové kritérium vyšlo 1.“ Neznamená to, že řada diverguje.
  • „Našel jsem stacionární bod.“ Nemusí být extrém.
  • „Našel jsem dva průsečíky, proto je plocha prostě integrál rozdílu.“ Musíš ověřit znaménko rozdílu na každém dílu.
  • „Změnil jsem pořadí kvantifikátorů.“ Tvrzení mohlo získat úplně jiný význam.

15Checklist před odevzdáním důkazové úlohy

  1. Je jasně formulované, co tvrdím?
  2. Uvádím všechny předpoklady, ne jen vybraný?
  3. Použil(a) jsem příslušnou definici nebo větu korektně?
  4. Zdůvodnil(a) jsem přechody v nerovnostech, zejména při násobení záporným číslem?
  5. Když dokazují „právě tehdy“, jsou dokázané oba směry?
  6. Když vyvracím „pro každé“, uvedl(a) jsem opravdový protipříklad?
  7. Pokrývá postup všechny okrajové případy (0, nenulový jmenovatel, doména)?
  8. Napsal(a) jsem slovní závěr?