Doplňková kapitola ze starších skript: vektory v ℝⁿ, parciální derivace, gradient. Do aktuálního sylabu MA1 nepatří.
1Proč jedna proměnná někdy nestačí
Teplota na rovné desce závisí na poloze (x,y): T=T(x,y). Objem kvádru závisí na třech délkách V=V(a,b,c)=abc. Pak už nepracujeme s funkcí f:R→R, ale například f:R2→R.
R2={(x,y):x,y∈R},R3={(x,y,z):x,y,z∈R}.
Vektor v=(v1,…,vn) je uspořádaná n-tice čísel.
2Počítání s vektory
Součet a násobení číslem provádíš po složkách:
u+v=(u1+v1,…,un+vn),cu=(cu1,…,cun).
Skalární součin:
u⋅v=i=1∑nuivi.
V R3 například (1,2,3)⋅(4,0,−1)=4+0−3=1.
Eukleidovská norma (délka):
∥v∥=v12+⋯+vn2.
Vzdálenost bodů x,y: d(x,y)=∥x−y∥.
Cauchyho–Schwarzova nerovnost:
∣u⋅v∣≤∥u∥∥v∥.
Trojúhelníková nerovnost:∥u+v∥≤∥u∥+∥v∥.
3Otevřená koule a okolí bodu
Otevřená koule se středem a a poloměrem r>0 je
Br(a)={x∈Rn:∥x−a∥<r}.
V R2 je to vnitřek kruhu; v R3 vnitřek koule. Otevřená množina obsahuje s každým svým bodem nějakou dostatečně malou otevřenou kouli kolem něj. Uzavřená množina obsahuje všechny své limitní body; ekvivalentně její doplněk je otevřený.
4Funkce dvou proměnných: definiční obor
Vzor:
f(x,y)=ln(9−x2−y2).
Logaritmus vyžaduje kladný argument:
9−x2−y2>0⟺x2+y2<9.
Definiční obor je otevřený kruh se středem v počátku a poloměrem 3. Hraniční kružnice sem nepatří.
Vzor:g(x,y)=y−x2 vyžaduje y≥x2. Obor je oblast nad parabolou včetně její hranice.
5Limita ve více proměnných
(x,y)→(a,b)limf(x,y)=L
vyžaduje přiblížení po všech možných cestách v definičním oboru. Ve dvou proměnných už nestačí zleva a zprava.
Postup
Univerzální postup pro vyvrácení limity
Zvol jednoduchou cestu k bodu: např. y=0.
Spočti podél ní limitu.
Zvol jinou cestu: např. y=x nebo y=x2.
Pokud vyjdou různé výsledky, limita neexistuje.
Příklad
Vzor
f(x,y)=x2+y2x2,(x,y)=(0,0).
Po cestě y=0: f(x,0)=1→1. Po cestě x=0: f(0,y)=0→0. Dvě různé hodnoty → limita v (0,0)neexistuje.
Pozor: Shodné limity po dvou nebo několika cestách naopak nedokazují, že společná limita existuje. K tomu potřebuješ odhad platný pro všechny cesty, např. pomocí normy a věty o sevření.
6Parciální derivace
Pro funkci f(x,y) se ptáme, jak se mění při změně jedné proměnné, zatímco druhá zůstává konstantní.
Při složených funkcích nezapomeň řetězové pravidlo.
Příklad
Vzor
f(x,y)=x2y+3xy2+sin(xy).
Podle x:
fx=2xy+3y2+ycos(xy).
Podle y:
fy=x2+6xy+xcos(xy).
Častá chyba: při derivování podle x zapomenout na faktor y u sin(xy).
7Gradient
∇f=(fx,fy)(v R2),
je vektor parciálních derivací. Ukazuje ve směru nejrychlejšího lokálního růstu funkce při standardní eukleidovské geometrii, pokud je funkce diferencovatelná a gradient nenulový.
Příklad:f(x,y)=x2+y2. Pak ∇f=(2x,2y); v bodě (1,2) je gradient (2,4).
8Směrová derivace a tečná rovina
Pro jednotkový vektor u a diferencovatelnou f:
Duf(a)=∇f(a)⋅u.
Tečná rovina ke grafu z=f(x,y) v bodě (a,b,f(a,b)):
z=f(a,b)+fx(a,b)(x−a)+fy(a,b)(y−b).
Vzor:f(x,y)=x2+y2 v (1,2), kde z=5. Parciální derivace jsou 2x,2y, tedy
z=5+2(x−1)+4(y−2)=2x+4y−5.
9Stacionární body ve dvou proměnných
Pro vnitřní lokální extrém diferencovatelné funkce je nutná podmínka
fx(a,b)=0,fy(a,b)=0.
Řeš tedy soustavu dvou rovnic. Pro klasifikaci často pomůže Hessova matice:
H=(fxxfyxfxyfyy).
Pro funkci s dostatečně spojitými druhými derivacemi a bod s nulovým gradientem definuj D=fxxfyy−fxy2:
D>0 a fxx>0: přísné lokální minimum.
D>0 a fxx<0: přísné lokální maximum.
D<0: sedlový bod.
D=0: test nerozhoduje.
Příklad:f(x,y)=x2+y2: jediný stacionární bod (0,0), Hessian diagonální (2,2), D=4>0 → minimum 0.
10Samostatná kontrola
D(1/(x2+y2))=R2∖{(0,0)}.
∂(x3y2)/∂x=3x2y2.
∂(exy)/∂y=xexy.
∇(xy)=(y,x).
Limita xy/(x2+y2) v (0,0) neexistuje: podél y=x je 1/2, podél y=−x je −1/2.
✎Úlohy
Zkus nejdřív sám na papír. Nápovědu a řešení odkryj, až když opravdu nevíš.