EZLAMA
LA · Nástroje

Řešené příklady z DCV 1–7

Podrobně řešené původní úlohy z domácích cvičení, všechny pohromadě. U každé kapitoly najdeš i ty, které k ní patří.

1DCV 1 — polynomy

Příklad

DCV 1.1.1 — najděte všechny kořeny

p(x)=x4−5x3−22x2+56x.p(x)=x^4-5x^3-22x^2+56x.

Metoda: vytknutí, zkoušení racionálních kořenů, Horner, kvadratický rozklad.

**1. Vytkneme xx: **

p(x)=x(x3−5x2−22x+56).p(x)=x(x^3-5x^2-22x+56).

Jeden kořen je x1=0x_1=0. Zbývá kubický polynom.

2. Zkusíme malé dělitele 56. Pro x=2x=2:

23−5⋅4−22⋅2+56=8−20−44+56=0.2^3-5\cdot4-22\cdot2+56=8-20-44+56=0.

Tedy faktor (x−2)(x-2).

3. Horner s c=2c=2. Koeficienty 1,−5,−22,561,-5,-22,56:

  • první: 11;
  • druhý: −5+2⋅1=−3-5+2\cdot1=-3;
  • třetí: −22+2⋅(−3)=−28-22+2\cdot(-3)=-28;
  • poslední: 56+2⋅(−28)=056+2\cdot(-28)=0.

Podíl je x2−3x−28x^2-3x-28.

4. Rozložíme kvadratický člen. Hledáme dvě čísla se součtem −3-3 a součinem −28-28: jsou −7-7 a 44.

p(x)=x(x−2)(x−7)(x+4).p(x)=x(x-2)(x-7)(x+4).

Výsledek: x∈{−4,0,2,7}\boxed{x\in\{-4,0,2,7\}}. Kontrola: čtyři kořeny stupně 4, všechny dosazením dávají nulu.

Příklad

DCV 1.1.2 — opakované kořeny

p(x)=x5+5x4−5x3−45x2+108.p(x)=x^5+5x^4-5x^3-45x^2+108.

Metoda: vyzkoušej celé kořeny, několikrát děl stejným faktorem, hlídej násobnost.

Polynom se rozkládá

p(x)=(x−2)2(x+3)3.\boxed{p(x)=(x-2)^2(x+3)^3.}

Ověření nejjednodušších kandidátů:

p(2)=32+80−40−180+108=0,p(2)=32+80-40-180+108=0,

p(−3)=−243+405+135−405+108=0.p(-3)=-243+405+135-405+108=0.

Pro určení násobností opakovaně provedeš Hornera s c=2c=2 a s c=−3c=-3. Po odělení dvou faktorů (x−2)(x-2) zůstane (x+3)3(x+3)^3.

Výsledek: kořen 22 je dvojnásobný; kořen −3-3 je trojnásobný. Součet násobností je 5, což odpovídá stupni polynomu. Pět různých kořenů mít nemusíš.

Příklad

DCV 1.2.2 — sestavení reálného polynomu z kořenů

Zadání: stupeň 5, vedoucí koeficient 22, kořeny 77, −2-2 dvakrát a 2−3i2-3i.

1. Realita koeficientů: protože jsou koeficienty reálné, musí být kořenem i 2+3i2+3i.

2. Sestavíme součin:

p(x)=2(x−7)(x+2)2(x−(2−3i))(x−(2+3i)).p(x)=2(x-7)(x+2)^2(x-(2-3i))(x-(2+3i)).

3. Vynásobíme sdružené faktory:

[x−(2−3i)][x−(2+3i)]=(x−2)2+9=x2−4x+13.[x-(2-3i)][x-(2+3i)]=(x-2)^2+9=x^2-4x+13.

Výsledek:

p(x)=2(x−7)(x+2)2(x2−4x+13).\boxed{p(x)=2(x-7)(x+2)^2(x^2-4x+13).}

Kontrola stupně: 1+2+2=51+2+2=5 a vedoucí koeficient je 22.

Příklad

DCV 1.3.1 — reálný rozklad a rozklad na kořenové činitele

p(x)=x3+2x2−5x−6.p(x)=x^3+2x^2-5x-6.

1. Kandidáti jsou dělitelé 6: ±1,±2,±3,±6\pm1,\pm2,\pm3,\pm6.

**2. Zkusíme x=2x=2: ** 8+8−10−6=08+8-10-6=0.

3. Horner: koeficienty 1,2,−5,−61,2,-5,-6; s c=2c=2 → 1,4,3,01,4,3,0.

p(x)=(x−2)(x2+4x+3).p(x)=(x-2)(x^2+4x+3).

4. Kvadratický faktor: (x+1)(x+3)(x+1)(x+3).

p(x)=(x−2)(x+1)(x+3).\boxed{p(x)=(x-2)(x+1)(x+3).}

Tady jsou všechny kořeny reálné, takže reálný rozklad i rozklad na kořenové činitele vypadají stejně.

Příklad

DCV 1.5.1 — neznámý koeficient ze vzdálenosti kořenů

p(x)=4x2+Ax−60,rozdıˊl korˇenu˚ maˊ byˊt 8.p(x)=4x^2+Ax-60,\quad\text{rozdíl kořenů má být }8.

Pro obecný kvadratický polynom ax2+bx+cax^2+bx+c mají kořeny rozdíl v absolutní hodnotě

∣r1−r2∣=D∣a∣,D=b2−4ac.|r_1-r_2|=\frac{\sqrt{D}}{|a|},\qquad D=b^2-4ac.

1. Spočti diskriminant:

D=A2−4⋅4⋅(−60)=A2+960.D=A^2-4\cdot4\cdot(-60)=A^2+960.

2. Dosadíme požadovanou vzdálenost:

A2+9604=8.\frac{\sqrt{A^2+960}}{4}=8.

3. Úprava: A2+960=32\sqrt{A^2+960}=32, tedy A2+960=1024A^2+960=1024 a A2=64A^2=64.

A=8neboA=−8.\boxed{A=8\quad\text{nebo}\quad A=-8.}

Kontrola: pro A=8A=8 jsou kořeny 3,−53,-5; pro A=−8A=-8 jsou 5,−35,-3. V obou případech je vzdálenost 8.

2DCV 2 — matice, mocniny, determinanty

Příklad

DCV 2.1.1 — příklad na sčítání a rozměry

A=(12−345120),B=(014−5−2132).A=\begin{pmatrix}1&2&-3&4\\5&1&2&0\end{pmatrix},\quad B=\begin{pmatrix}0&1&4&-5\\-2&1&3&2\end{pmatrix}.

Obě jsou typu 2×42\times4, součet existuje. Nejdříve 2B2B:

2B=(028−10−4264).2B=\begin{pmatrix}0&2&8&-10\\-4&2&6&4\end{pmatrix}.

Po složkách:

A+2B=(145−61384).\boxed{A+2B=\begin{pmatrix}1&4&5&-6\\1&3&8&4\end{pmatrix}.}

Rozměrová past: výraz ABAB uvedený v dalších podbodech původního zadání není definovaný, protože AA má 4 sloupce a BB jen 2 řádky. Nemá význam předstírat, že výsledek jde spočítat.

Příklad

DCV 2.1.2 — konkrétní součin ACAC

Z originálu

C=(32−142512),A∈R2×4, C∈R4×2.C=\begin{pmatrix}3&2\\-1&4\\2&5\\1&2\end{pmatrix},\quad A\in\mathbb R^{2\times4},\ C\in\mathbb R^{4\times2}.

Součin ACAC má rozměr 2×22\times2. Po jednotlivých políčkách:

c11=1⋅3+2(−1)+(−3)2+4⋅1=3−2−6+4=−1.c_{11}=1\cdot3+2(-1)+(-3)2+4\cdot1=3-2-6+4=-1.

c12=1⋅2+2⋅4+(−3)5+4⋅2=2+8−15+8=3.c_{12}=1\cdot2+2\cdot4+(-3)5+4\cdot2=2+8-15+8=3.

c21=5⋅3+1(−1)+2⋅2+0⋅1=15−1+4=18.c_{21}=5\cdot3+1(-1)+2\cdot2+0\cdot1=15-1+4=18.

c22=5⋅2+1⋅4+2⋅5+0⋅2=10+4+10=24.c_{22}=5\cdot2+1\cdot4+2\cdot5+0\cdot2=10+4+10=24.

AC=(−131824).\boxed{AC=\begin{pmatrix}-1&3\\18&24\end{pmatrix}.}

Kontrola: součin 2×4 a 4×2 skutečně má 2×2.

Příklad

DCV 2.2.1 — mocnina matice

A=(24−15),urcˇete A4.A=\begin{pmatrix}2&4\\-1&5\end{pmatrix},\quad\text{určete }A^4.

Není potřeba počítat AAAAAAA A zleva čtyřikrát. Výhodné je nejprve najít A2A^2 a pak je umocnit:

A2=(24−15)(24−15)=(4−48+20−2−5−4+25).A^2=\begin{pmatrix}2&4\\-1&5\end{pmatrix} \begin{pmatrix}2&4\\-1&5\end{pmatrix} =\begin{pmatrix}4-4&8+20\\-2-5&-4+25\end{pmatrix}.

A2=(028−721).A^2=\begin{pmatrix}0&28\\-7&21\end{pmatrix}.

A4=(A2)2=(028−721)(028−721).A^4=(A^2)^2= \begin{pmatrix}0&28\\-7&21\end{pmatrix} \begin{pmatrix}0&28\\-7&21\end{pmatrix}.

Prvky:

c11=0⋅0+28(−7)=−196,c_{11}=0\cdot0+28(-7)=-196,

c12=0⋅28+28⋅21=588,c_{12}=0\cdot28+28\cdot21=588,

c21=−7⋅0+21(−7)=−147,c_{21}=-7\cdot0+21(-7)=-147,

c22=−7⋅28+21⋅21=−196+441=245.c_{22}=-7\cdot28+21\cdot21=-196+441=245.

A4=(−196588−147245).\boxed{A^4=\begin{pmatrix}-196&588\\-147&245\end{pmatrix}.}

Příklad

DCV 2.3.1 — determinant 2×22\times2

A=(23−45).A=\begin{pmatrix}2&3\\-4&5\end{pmatrix}.

det⁡A=2⋅5−3⋅(−4)=22.\boxed{\det A=2\cdot5-3\cdot(-4)=22.}

Příklad

DCV 2.3.2 — determinant 3×33\times3

A=(21−3452−32−1).A=\begin{pmatrix}2&1&-3\\4&5&2\\-3&2&-1\end{pmatrix}.

Použijeme Sarruse. Kladné součiny:

2⋅5⋅(−1)=−10,1⋅2⋅(−3)=−6,(−3)⋅4⋅2=−24.2\cdot5\cdot(-1)=-10,\quad1\cdot2\cdot(-3)=-6,\quad(-3)\cdot4\cdot2=-24.

Součet −40-40.

Záporné součiny:

(−3)⋅5⋅(−3)=45,1⋅4⋅(−1)=−4,2⋅2⋅2=8.(-3)\cdot5\cdot(-3)=45,\quad1\cdot4\cdot(-1)=-4,\quad2\cdot2\cdot2=8.

Jejich součet je 45−4+8=4945-4+8=49.

det⁡A=−40−49=−89.\boxed{\det A=-40-49=-89.}

Kontrola: rozvoj podle prvního řádku také dá 2(5(−1)−2⋅2)−1(4(−1)−2(−3))+(−3)(4⋅2−5(−3))=−18−2−69=−892(5(-1)-2\cdot2)-1(4(-1)-2(-3))+(-3)(4\cdot2-5(-3))=-18-2-69=-89.

3DCV 3 — lineární závislost, báze, souřadnice

Příklad

DCV 3.1.1 — čtyři vektory v R5\mathbb R^5

Zadáno:

v1=(1,2,−3,4,5)T,v2=(−2,1,5,−2,−1)T,v_1=(1,2,-3,4,5)^T,\quad v_2=(-2,1,5,-2,-1)^T,

v3=(0,−4,2,1,−1)T,v4=(−1,−1,4,3,3)T.v_3=(0,-4,2,1,-1)^T,\quad v_4=(-1,-1,4,3,3)^T.

Cíl: rozhodnout, zda jsou LZ/LN.

1. Rychlá kontrola vztahu: spočti

v1+v2=(1−2,2+1,−3+5,4−2,5−1)=(−1,3,2,2,4).v_1+v_2=(1-2,2+1,-3+5,4-2,5-1)=(-1,3,2,2,4).

v1+v2+v3=(−1,3−4,2+2,2+1,4−1)=(−1,−1,4,3,3).v_1+v_2+v_3=(-1,3-4,2+2,2+1,4-1)=(-1,-1,4,3,3).

To je přesně v4v_4.

2. Vytvoř nulovou kombinaci:

v1+v2+v3−v4=0.v_1+v_2+v_3-v_4=0.

Koeficienty (1,1,1,−1)(1,1,1,-1) nejsou všechny nula, takže

{v1,v2,v3,v4} jsou lineaˊrneˇ zaˊvisleˊ.\boxed{\{v_1,v_2,v_3,v_4\}\text{ jsou lineárně závislé}.}

Obecně: když vztah nevidíš, sestavíš matici těchto vektorů jako sloupců a řešíš Aλ=0A\lambda=0.

Příklad

DCV 3.2.1 — báze a dimenze prostoru z generátorů

v1=(1,−1,2,3,−5)T,v2=(2,3,−1,−2,4)T,v_1=(1,-1,2,3,-5)^T,\quad v_2=(2,3,-1,-2,4)^T,

v3=(−3,2,2,1,1)T,v4=(1,3,5,5,−5)T.v_3=(-3,2,2,1,1)^T,\quad v_4=(1,3,5,5,-5)^T.

1. Postav matici se sloupci:

A=(12−31−13232−1253−215−541−5).A=\begin{pmatrix} 1&2&-3&1\\-1&3&2&3\\2&-1&2&5\\3&-2&1&5\\-5&4&1&-5 \end{pmatrix}.

2. Gaussova eliminace: redukovaný tvar má pivoty ve sloupcích 1,2,3 a podobu

rref⁡(A)=(10020101001100000000).\operatorname{rref}(A)=\begin{pmatrix}1&0&0&2\\0&1&0&1\\0&0&1&1\\0&0&0&0\\0&0&0&0\end{pmatrix}.

To znamená vztah v4=2v1+v2+v3v_4=2v_1+v_2+v_3.

3. Vyber pivotové sloupce původní matice:

B=(v1,v2,v3),dim⁡V=3.\boxed{B=(v_1,v_2,v_3),\qquad\dim V=3.}

Kontrola: 2v1+v2+v3=(1,3,5,5,−5)=v42v_1+v_2+v_3=(1,3,5,5,-5)=v_4.

Příklad

DCV 3.3.1 — je daný vektor v obalu? Jaké má souřadnice?

Generátory:

v1=(2,3,−1,2,−2)T, v2=(−1,2,4,−1,3)T,v_1=(2,3,-1,2,-2)^T,\ v_2=(-1,2,4,-1,3)^T,

v3=(5,−6,2,3,−1)T, v4=(3,3,6,2,2)T,v_3=(5,-6,2,3,-1)^T,\ v_4=(3,3,6,2,2)^T,

y=(−38,31,−1,−26,18)T.y=(-38,31,-1,-26,18)^T.

Chceme α1v1+α2v2+α3v3+α4v4=y\alpha_1v_1+\alpha_2v_2+\alpha_3v_3+\alpha_4v_4=y.

1. Sestav rozšířenou matici s pěti řádky a pěti sloupci (čtyři generátory + yy).

2. Gaussovou eliminací zjisti, že rank⁡[v1 v2 v3 v4]=3\operatorname{rank}[v_1\ v_2\ v_3\ v_4]=3 a po přidání yy hodnost zůstane 3. Proto y∈Vy\in V.

3. Jedno řešení koeficientů je

α1=−3,α2=2,α3=−6,α4=0.\alpha_1=-3,\quad\alpha_2=2,\quad\alpha_3=-6,\quad\alpha_4=0.

To znamená

y=−3v1+2v2−6v3.\boxed{y=-3v_1+2v_2-6v_3.}

4. Vektory v1,v2,v3v_1,v_2,v_3 tvoří bázi BB (jsou pivotové), proto souřadnice yy v této bázi jsou

[y]B=(−3,2,−6)T.\boxed{[y]_B=(-3,2,-6)^T.}

Pozor: v závislé původní čtveřici mohou mít rozklady více podob, ale v bázi tří nezávislých generátorů jsou souřadnice jednoznačné.

4DCV 4 — hodnost, inverze a maticové rovnice

Příklad

DCV 4.1.1 — hodnost větší obdélníkové matice

A=(12−345312−13−2−113−422064).A=\begin{pmatrix}1&2&-3&4&5\\3&1&2&-1&3\\-2&-1&1&3&-4\\2&2&0&6&4\end{pmatrix}.

1. Před výpočtem: AA má rozměr 4×54\times5, hodnost nemůže překročit 4.

2. Všimni si vztahu řádků:

R4=R1+R2+R3.R_4=R_1+R_2+R_3.

Ověř např. poslední tři složky: −3+2+1=0-3+2+1=0, 4−1+3=64-1+3=6, 5+3−4=45+3-4=4. Proto je čtvrtý řádek závislý a h(A)≤3h(A)\le3.

3. Ověř tři nezávislé řádky: první 3 řádky a první 3 sloupce dávají minor

M=det⁡(12−3312−2−11)=−8≠0.M=\det\begin{pmatrix}1&2&-3\\3&1&2\\-2&-1&1\end{pmatrix}=-8\ne0.

Tedy h(A)≥3h(A)\ge3.

4. Spojením: 3≤h(A)≤33\le h(A)\le3, tedy

h(A)=3.\boxed{h(A)=3.}

Alternativa Gauss: schodovitý tvar má právě tři nenulové řádky. Pro kontrolu lze použít RREF s třemi pivoty.

Příklad

DCV 4.2.1 — inverze 2×22\times2

A=(2−357).A=\begin{pmatrix}2&-3\\5&7\end{pmatrix}.

D=2⋅7−(−3)⋅5=29.D=2\cdot7-(-3)\cdot5=29.

A−1=129(73−52).\boxed{A^{-1}=\frac1{29}\begin{pmatrix}7&3\\-5&2\end{pmatrix}.}

Zkouška:

AA−1=129(290029)=I.AA^{-1}=\frac1{29}\begin{pmatrix}29&0\\0&29\end{pmatrix}=I.

Příklad

DCV 4.3 — jak určit matici XX (typy z originálního zadání)

U příkladů, které v původním zadání obsahují AX=BAX=B, AXB=CAXB=C, AX−B=CXAX-B=CX a XA−B=XC+DXA-B=XC+D, lze využít jednotnou zásadu: vytkni XX ze správné strany.

Typ AXB=CAXB=C: nejprve vynásob zleva A−1A^{-1} a zprava B−1B^{-1}:

X=A−1CB−1.\boxed{X=A^{-1}CB^{-1}.}

Typ AX−B=CXAX-B=CX: převeď CXCX k AXAX:

(A−C)X=B⇒X=(A−C)−1B.(A-C)X=B\quad\Rightarrow\quad\boxed{X=(A-C)^{-1}B}.

Typ XA−B=XC+DXA-B=XC+D: převeď XCXC k XAXA:

X(A−C)=B+D⇒X=(B+D)(A−C)−1.X(A-C)=B+D\quad\Rightarrow\quad\boxed{X=(B+D)(A-C)^{-1}}.

Všechny inverze musí existovat. Pokud ne, je třeba počítat soustavu Gaussovou metodou.

5DCV 5 — lineární zobrazení, jádro a obraz

Příklad

DCV 5.1.2 — lineární nebo nelineární?

L:R4→R2,L:\mathbb R^4\to\mathbb R^2,

L(a,b,c,d)=(a−b+2c+1, b−d−a).L(a,b,c,d)=(a-b+2c+1,\ b-d-a).

1. Nejrychlejší test: vezmi nulový vstup (0,0,0,0)(0,0,0,0).

L(0,0,0,0)=(1,0).L(0,0,0,0)=(1,0).

2. Podle nutné podmínky každé lineární zobrazení musí posílat 0 na 0.

Výsledek: L nenıˊ lineaˊrnıˊ.\boxed{L\text{ není lineární}.}

Vysvětlení: konstantní posunutí +1+1 se nedá vyjádřit lineární kombinací vstupů bez konstantního členu.

Příklad

DCV 5.1.5 — nelinearita kvůli součinu koeficientů

L(a,b)=(a+b)x3+2bx2+abx+(2a+b).L(a,b)=(a+b)x^3+2bx^2+abx+(2a+b).

Na první pohled všechny koeficienty vypadají „podobně jako lineární“, ale člen abab je součin dvou vstupních proměnných.

Pro u=(1,1)u=(1,1): koeficient u xx ve L(u)L(u) je 1. Pro 2u=(2,2)2u=(2,2) je 4; u 2L(u)2L(u) je pouze 2.

L(2u)≠2L(u).L(2u)\ne2L(u).

Výsledek: L nenıˊ lineaˊrnıˊ.\boxed{L\text{ není lineární}.}

Příklad

DCV 5.2.1 — báze a dimenze jádra a obrazu

L(a,b,c)=(2a−b+c, 0, a+3b−c, 0, 3a+2b).L(a,b,c)=(2a-b+c,\ 0,\ a+3b-c,\ 0,\ 3a+2b).

1. Sestav matici ze standardních bázových vektorů:

A=(2−1100013−1000320).A=\begin{pmatrix} 2&-1&1\\ 0&0&0\\ 1&3&-1\\ 0&0&0\\ 3&2&0 \end{pmatrix}.

2. Jádro: řešíme A(a,b,c)T=0A(a,b,c)^T=0.

Z rovnic

2a−b+c=0,a+3b−c=0,3a+2b=02a-b+c=0,\quad a+3b-c=0,\quad3a+2b=0

Gauss zjistí jeden volný parametr. Můžeme položit c=7tc=7t a získat a=−2t,b=3ta=-2t,b=3t.

ker⁡L=span⁡((−2,3,7)T),dim⁡ker⁡L=1.\boxed{\ker L=\operatorname{span}((-2,3,7)^T),\quad\dim\ker L=1.}

Kontrola: L(−2,3,7)=(0,0,0,0,0)L(-2,3,7)=(0,0,0,0,0).

3. Obraz: první dva sloupce AA jsou nezávislé; třetí je jejich lineární kombinací. Proto

Im⁡L=span⁡((2,0,1,0,3)T,(−1,0,3,0,2)T),\boxed{\operatorname{Im}L=\operatorname{span}((2,0,1,0,3)^T,(-1,0,3,0,2)^T),}

dim⁡Im⁡L=2.\boxed{\dim\operatorname{Im}L=2.}

4. Rank–nullity: dim⁡R3=3=1+2\dim\mathbb R^3=3=1+2. Souhlasí.

6DCV 6 — změna báze a matice operátoru

Příklad

DCV 6.1.1 — matice přechodu mezi dvěma bázemi

F=((1,2)T,(2,1)T),G=((3,5)T,(5,3)T).F=((1,2)^T,(2,1)^T),\quad G=((3,5)^T,(5,3)^T).

Matice, jejichž sloupce jsou bázové vektory:

F=(1221),G=(3553).F=\begin{pmatrix}1&2\\2&1\end{pmatrix},\quad G=\begin{pmatrix}3&5\\5&3\end{pmatrix}.

Definujeme TT vztahem [x]F=T[x]G[x]_F=T[x]_G. Potom

T=F−1G.T=F^{-1}G.

Inverze FF je

F−1=1−3(1−2−21).F^{-1}=\frac1{-3}\begin{pmatrix}1&-2\\-2&1\end{pmatrix}.

T=(7/31/31/37/3).\boxed{T=\begin{pmatrix}7/3&1/3\\1/3&7/3\end{pmatrix}.}

T−1=(7/16−1/16−1/167/16).\boxed{T^{-1}=\begin{pmatrix}7/16&-1/16\\-1/16&7/16\end{pmatrix}.}

Jak ověřit: FT=GFT=G (protože sloupce GG jsou lineární kombinace sloupců FF podle TT).

Příklad

DCV 6.2.1 — jeden operátor, dvě báze

L(a,b)=(2a−b,a+3b),L(a,b)=(2a-b,a+3b),

F=((1,4)T,(4,1)T),G=((2,0)T,(2,1)T).F=((1,4)^T,(4,1)^T),\qquad G=((2,0)^T,(2,1)^T).

Matice operátoru ve standardní bázi je

S=(2−113).S=\begin{pmatrix}2&-1\\1&3\end{pmatrix}.

Matice bází:

F=(1441),G=(2201).F=\begin{pmatrix}1&4\\4&1\end{pmatrix},\quad G=\begin{pmatrix}2&2\\0&1\end{pmatrix}.

**1. Matice LL v bázi FF: **

A=F−1SF=(18/57/5−7/57/5).A=F^{-1}SF=\boxed{\begin{pmatrix}18/5&7/5\\-7/5&7/5\end{pmatrix}}.

**2. Matice LL v bázi GG: **

B=G−1SG=(0−7/225).B=G^{-1}SG=\boxed{\begin{pmatrix}0&-7/2\\2&5\end{pmatrix}}.

3. Přechodová matice:

T=F−1G=(−2/152/158/157/15).T=F^{-1}G=\boxed{\begin{pmatrix}-2/15&2/15\\8/15&7/15\end{pmatrix}}.

4. Kontrola podobnosti:

T−1AT=B.\boxed{T^{-1}AT=B.}

Tenhle příklad ukazuje, proč se nesmí prohodit pořadí inverzí, a že různé matice skutečně mohou reprezentovat tentýž operátor.

7DCV 7 — homogenní, nehomogenní a parametrické soustavy

Příklad

DCV 7.1.1 — homogenní soustava s pěti neznámými

{x1−x2+2x3+3x4+4x5=0,2x1−2x2+3x3+8x4+8x5=0,−x1+x2−7x4+x5=0,3x1−3x2+2x3+17x4+2x5=0.\begin{cases} x_1-x_2+2x_3+3x_4+4x_5=0,\\ 2x_1-2x_2+3x_3+8x_4+8x_5=0,\\ -x_1+x_2-7x_4+x_5=0,\\ 3x_1-3x_2+2x_3+17x_4+2x_5=0. \end{cases}

1. Sestav matici AA. Pravou stranu bb nemusíš vypisovat jako nenulový sloupec: vše je nulové.

A=(1−12342−2388−110−713−32172).A=\begin{pmatrix}1&-1&2&3&4\\2&-2&3&8&8\\-1&1&0&-7&1\\3&-3&2&17&2\end{pmatrix}.

2. Gauss–Jordanova eliminace dává:

rref⁡(A)=(1−1070001−200000100000).\operatorname{rref}(A)=\begin{pmatrix}1&-1&0&7&0\\0&0&1&-2&0\\0&0&0&0&1\\0&0&0&0&0\end{pmatrix}.

3. Pivoty jsou v pozicích sloupců x1,x3,x5x_1,x_3,x_5. Volné jsou x2x_2 a x4x_4. Polož x2=sx_2=s, x4=tx_4=t.

4. Čteme rovnice:

x1−x2+7x4=0⇒x1=s−7t,x_1-x_2+7x_4=0\Rightarrow x_1=s-7t,

x3−2x4=0⇒x3=2t,x_3-2x_4=0\Rightarrow x_3=2t,

x5=0.x_5=0.

5. Obecné řešení:

x=s(1,1,0,0,0)T+t(−7,0,2,1,0)T,s,t∈R.\boxed{x=s(1,1,0,0,0)^T+t(-7,0,2,1,0)^T,\quad s,t\in\mathbb R.}

6. Báze prostoru řešení má dva vektory, dimenze je 5−3=25-3=2. Každý z obou bázových vektorů po dosazení do Ax=0Ax=0 dává nulu.

Příklad

DCV 7.2.1 — nehomogenní soustava, nekonečně mnoho řešení

{x1+2x2−x3+3x4=5,−2x1−3x2+3x3−4x4=−17,3x1+4x2+2x3−2x4=8,x1+3x2−2x3+7x4=4.\begin{cases} x_1+2x_2-x_3+3x_4=5,\\ -2x_1-3x_2+3x_3-4x_4=-17,\\ 3x_1+4x_2+2x_3-2x_4=8,\\ x_1+3x_2-2x_3+7x_4=4. \end{cases}

1. Rozšířená matice:

[A∣b]=(12−135−2−33−4−17342−2813−274).[A\mid b]=\left(\begin{array}{cccc|c} 1&2&-1&3&5\\ -2&-3&3&-4&-17\\ 3&4&2&-2&8\\ 1&3&-2&7&4 \end{array}\right).

2. Redukovaný schodovitý tvar:

rref⁡[A∣b]=(100−4100103−4001−1−300000).\operatorname{rref}[A\mid b]=\left(\begin{array}{cccc|c} 1&0&0&-4&10\\ 0&1&0&3&-4\\ 0&0&1&-1&-3\\ 0&0&0&0&0 \end{array}\right).

3. Tři pivoty, čtyři neznámé, hodnosti souhlasí, tedy nekonečně mnoho řešení s jedním parametrem.

Zvol x4=tx_4=t:

x1−4t=10⇒x1=10+4t,x_1-4t=10\Rightarrow x_1=10+4t,

x2+3t=−4⇒x2=−4−3t,x_2+3t=-4\Rightarrow x_2=-4-3t,

x3−t=−3⇒x3=−3+t.x_3-t=-3\Rightarrow x_3=-3+t.

x=(10,−4,−3,0)T+t(4,−3,1,1)T,t∈R.\boxed{x=(10,-4,-3,0)^T+t(4,-3,1,1)^T,\quad t\in\mathbb R.}

Kontrola: dosadíš t=0t=0 a ověříš všechny původní rovnice. Potom dosadíš do homogenní části (4,−3,1,1)(4,-3,1,1) a vyjde nula.

Příklad

DCV 7.3.1 — Cramerovo pravidlo v originálním příkladu

{2x1−3x2+2x3=4,−3x1+2x2−5x3=2,4x1−5x2+6x3=−7.\begin{cases} 2x_1-3x_2+2x_3=4,\\ -3x_1+2x_2-5x_3=2,\\ 4x_1-5x_2+6x_3=-7. \end{cases}

1. Vypočti D=det⁡A=−6D=\det A=-6. Je nenulový, Cramer lze použít.

2. Nahrazuj vždy jen jeden sloupec vektorem pravých stran (4,2,−7)T(4,2,-7)^T.

D1=det⁡(4−3222−5−7−56)=−113.D_1=\det\begin{pmatrix}4&-3&2\\2&2&-5\\-7&-5&6\end{pmatrix}=-113.

D2=det⁡(242−32−54−76)=−28.D_2=\det\begin{pmatrix}2&4&2\\-3&2&-5\\4&-7&6\end{pmatrix}=-28.

D3=det⁡(2−34−3224−5−7)=59.D_3=\det\begin{pmatrix}2&-3&4\\-3&2&2\\4&-5&-7\end{pmatrix}=59.

3. Poděl společným D=−6D=-6:

x1=113/6,x2=14/3,x3=−59/6.\boxed{x_1=113/6,\quad x_2=14/3,\quad x_3=-59/6.}

Příklad

DCV 7.4.1 — soustava s parametrem aa

{x1−x2+2x3=3,2x1−8x2+7x3=18,−x1+(5−3a)x2+(5−3a)x3=7−3a.\begin{cases} x_1-x_2+2x_3=3,\\ 2x_1-8x_2+7x_3=18,\\ -x_1+(5-3a)x_2+(5-3a)x_3=7-3a. \end{cases}

1. Spočti determinant soustavy jako funkci parametru:

D(a)=27(a−2).\boxed{D(a)=27(a-2).}

2. Obecný případ a≠2a\ne2: jedna jednoznačná trojice

(x1,x2,x3)=(−2,−1,2).\boxed{(x_1,x_2,x_3)=(-2,-1,2).}

3. Kritický případ a=2a=2: po dosazení a eliminaci má rozšířená matice hodnosti 2, shodné s koeficientovou, ale n=3n=3. Tedy jedno volné tt:

(x1,x2,x3)=(1,−2,0)+t(−3/2,1/2,1),t∈R.\boxed{(x_1,x_2,x_3)=(1,-2,0)+t(-3/2,1/2,1),\quad t\in\mathbb R.}

4. Nezaměnit: pro a=2a=2 není výsledkem „bez řešení“, přestože determinant je nulový. V tomto případě jsou řešení nekonečně mnohá. Rozhoduje hodnost rozšířené matice.

8Jak pokračovat se zbývajícími podbody původních DCV

  1. Každému podbodu přiřaď typ úlohy podle tabulky v kapitole 15.
  2. Nejprve samostatně napiš volbu metody a všechny podmínky (např. D≠0D\ne0).
  3. Vypočti s jasně zapsanými řádkovými úpravami.
  4. Proveď nezávislou kontrolu, nejlépe dosazením nebo výpočtem jiným způsobem.
  5. Pokud se nedaří, podívej se na řešenou úlohu se stejným číslem tematického oddílu (např. DCV 3.2 → báze a dimenze, DCV 7.4 → kritické parametry).

Tato kapitola zpracovává konkrétní vybrané podbody DCV, ne úplnou sbírku všech individuálních řešení. Znalost algoritmů umožňuje dopočítat ostatní varianty; pro poctivou přípravu je ale nutné také je skutečně vyzkoušet.