4. Rozložíme kvadratický člen. Hledáme dvě čísla se součtem −3 a součinem −28: jsou −7 a 4.
p(x)=x(x−2)(x−7)(x+4).
Výsledek:x∈{−4,0,2,7}. Kontrola: čtyři kořeny stupně 4, všechny dosazením dávají nulu.
Příklad
DCV 1.1.2 — opakované kořeny
p(x)=x5+5x4−5x3−45x2+108.
Metoda: vyzkoušej celé kořeny, několikrát děl stejným faktorem, hlídej násobnost.
Polynom se rozkládá
p(x)=(x−2)2(x+3)3.
Ověření nejjednodušších kandidátů:
p(2)=32+80−40−180+108=0,
p(−3)=−243+405+135−405+108=0.
Pro určení násobností opakovaně provedeš Hornera s c=2 a s c=−3. Po odělení dvou faktorů (x−2) zůstane (x+3)3.
Výsledek: kořen 2 je dvojnásobný; kořen −3 je trojnásobný. Součet násobností je 5, což odpovídá stupni polynomu. Pět různých kořenů mít nemusíš.
Příklad
DCV 1.2.2 — sestavení reálného polynomu z kořenů
Zadání: stupeň 5, vedoucí koeficient 2, kořeny 7, −2 dvakrát a 2−3i.
1. Realita koeficientů: protože jsou koeficienty reálné, musí být kořenem i 2+3i.
2. Sestavíme součin:
p(x)=2(x−7)(x+2)2(x−(2−3i))(x−(2+3i)).
3. Vynásobíme sdružené faktory:
[x−(2−3i)][x−(2+3i)]=(x−2)2+9=x2−4x+13.
Výsledek:
p(x)=2(x−7)(x+2)2(x2−4x+13).
Kontrola stupně:1+2+2=5 a vedoucí koeficient je 2.
Příklad
DCV 1.3.1 — reálný rozklad a rozklad na kořenové činitele
p(x)=x3+2x2−5x−6.
1. Kandidáti jsou dělitelé 6: ±1,±2,±3,±6.
**2. Zkusíme x=2: ** 8+8−10−6=0.
3. Horner: koeficienty 1,2,−5,−6; s c=2 → 1,4,3,0.
p(x)=(x−2)(x2+4x+3).
4. Kvadratický faktor:(x+1)(x+3).
p(x)=(x−2)(x+1)(x+3).
Tady jsou všechny kořeny reálné, takže reálný rozklad i rozklad na kořenové činitele vypadají stejně.
Příklad
DCV 1.5.1 — neznámý koeficient ze vzdálenosti kořenů
p(x)=4x2+Ax−60,rozdıˊl korˇenu˚ maˊ byˊt 8.
Pro obecný kvadratický polynom ax2+bx+c mají kořeny rozdíl v absolutní hodnotě
∣r1−r2∣=∣a∣D,D=b2−4ac.
1. Spočti diskriminant:
D=A2−4⋅4⋅(−60)=A2+960.
2. Dosadíme požadovanou vzdálenost:
4A2+960=8.
3. Úprava:A2+960=32, tedy A2+960=1024 a A2=64.
A=8neboA=−8.
Kontrola: pro A=8 jsou kořeny 3,−5; pro A=−8 jsou 5,−3. V obou případech je vzdálenost 8.
2DCV 2 — matice, mocniny, determinanty
Příklad
DCV 2.1.1 — příklad na sčítání a rozměry
A=(1521−3240),B=(0−21143−52).
Obě jsou typu 2×4, součet existuje. Nejdříve 2B:
2B=(0−42286−104).
Po složkách:
A+2B=(114358−64).
Rozměrová past: výraz AB uvedený v dalších podbodech původního zadání není definovaný, protože A má 4 sloupce a B jen 2 řádky. Nemá význam předstírat, že výsledek jde spočítat.
Příklad
DCV 2.1.2 — konkrétní součin AC
Z originálu
C=3−1212452,A∈R2×4,C∈R4×2.
Součin AC má rozměr 2×2. Po jednotlivých políčkách:
c11=1⋅3+2(−1)+(−3)2+4⋅1=3−2−6+4=−1.
c12=1⋅2+2⋅4+(−3)5+4⋅2=2+8−15+8=3.
c21=5⋅3+1(−1)+2⋅2+0⋅1=15−1+4=18.
c22=5⋅2+1⋅4+2⋅5+0⋅2=10+4+10=24.
AC=(−118324).
Kontrola: součin 2×4 a 4×2 skutečně má 2×2.
Příklad
DCV 2.2.1 — mocnina matice
A=(2−145),urcˇete A4.
Není potřeba počítat AAAA zleva čtyřikrát. Výhodné je nejprve najít A2 a pak je umocnit:
A2=(2−145)(2−145)=(4−4−2−58+20−4+25).
A2=(0−72821).
A4=(A2)2=(0−72821)(0−72821).
Prvky:
c11=0⋅0+28(−7)=−196,
c12=0⋅28+28⋅21=588,
c21=−7⋅0+21(−7)=−147,
c22=−7⋅28+21⋅21=−196+441=245.
A4=(−196−147588245).
Příklad
DCV 2.3.1 — determinant 2×2
A=(2−435).
detA=2⋅5−3⋅(−4)=22.
Příklad
DCV 2.3.2 — determinant 3×3
A=24−3152−32−1.
Použijeme Sarruse. Kladné součiny:
2⋅5⋅(−1)=−10,1⋅2⋅(−3)=−6,(−3)⋅4⋅2=−24.
Součet −40.
Záporné součiny:
(−3)⋅5⋅(−3)=45,1⋅4⋅(−1)=−4,2⋅2⋅2=8.
Jejich součet je 45−4+8=49.
detA=−40−49=−89.
Kontrola: rozvoj podle prvního řádku také dá 2(5(−1)−2⋅2)−1(4(−1)−2(−3))+(−3)(4⋅2−5(−3))=−18−2−69=−89.
3DCV 3 — lineární závislost, báze, souřadnice
Příklad
DCV 3.1.1 — čtyři vektory v R5
Zadáno:
v1=(1,2,−3,4,5)T,v2=(−2,1,5,−2,−1)T,
v3=(0,−4,2,1,−1)T,v4=(−1,−1,4,3,3)T.
Cíl: rozhodnout, zda jsou LZ/LN.
1. Rychlá kontrola vztahu: spočti
v1+v2=(1−2,2+1,−3+5,4−2,5−1)=(−1,3,2,2,4).
v1+v2+v3=(−1,3−4,2+2,2+1,4−1)=(−1,−1,4,3,3).
To je přesně v4.
2. Vytvoř nulovou kombinaci:
v1+v2+v3−v4=0.
Koeficienty (1,1,1,−1) nejsou všechny nula, takže
{v1,v2,v3,v4} jsou lineaˊrneˇ zaˊvisleˊ.
Obecně: když vztah nevidíš, sestavíš matici těchto vektorů jako sloupců a řešíš Aλ=0.
Příklad
DCV 3.2.1 — báze a dimenze prostoru z generátorů
v1=(1,−1,2,3,−5)T,v2=(2,3,−1,−2,4)T,
v3=(−3,2,2,1,1)T,v4=(1,3,5,5,−5)T.
1. Postav matici se sloupci:
A=1−123−523−1−24−322111355−5.
2. Gaussova eliminace: redukovaný tvar má pivoty ve sloupcích 1,2,3 a podobu
rref(A)=10000010000010021100.
To znamená vztah v4=2v1+v2+v3.
3. Vyber pivotové sloupce původní matice:
B=(v1,v2,v3),dimV=3.
Kontrola:2v1+v2+v3=(1,3,5,5,−5)=v4.
Příklad
DCV 3.3.1 — je daný vektor v obalu? Jaké má souřadnice?
Generátory:
v1=(2,3,−1,2,−2)T,v2=(−1,2,4,−1,3)T,
v3=(5,−6,2,3,−1)T,v4=(3,3,6,2,2)T,
y=(−38,31,−1,−26,18)T.
Chceme α1v1+α2v2+α3v3+α4v4=y.
1. Sestav rozšířenou matici s pěti řádky a pěti sloupci (čtyři generátory + y).
2. Gaussovou eliminací zjisti, žerank[v1v2v3v4]=3 a po přidání y hodnost zůstane 3. Proto y∈V.
3. Jedno řešení koeficientů je
α1=−3,α2=2,α3=−6,α4=0.
To znamená
y=−3v1+2v2−6v3.
4. Vektory v1,v2,v3 tvoří bázi B (jsou pivotové), proto souřadnice y v této bázi jsou
[y]B=(−3,2,−6)T.
Pozor: v závislé původní čtveřici mohou mít rozklady více podob, ale v bázi tří nezávislých generátorů jsou souřadnice jednoznačné.
4DCV 4 — hodnost, inverze a maticové rovnice
Příklad
DCV 4.1.1 — hodnost větší obdélníkové matice
A=13−2221−12−32104−13653−44.
1. Před výpočtem:A má rozměr 4×5, hodnost nemůže překročit 4.
2. Všimni si vztahu řádků:
R4=R1+R2+R3.
Ověř např. poslední tři složky: −3+2+1=0, 4−1+3=6, 5+3−4=4. Proto je čtvrtý řádek závislý a h(A)≤3.
3. Ověř tři nezávislé řádky: první 3 řádky a první 3 sloupce dávají minor
M=det13−221−1−321=−8=0.
Tedy h(A)≥3.
4. Spojením:3≤h(A)≤3, tedy
h(A)=3.
Alternativa Gauss: schodovitý tvar má právě tři nenulové řádky. Pro kontrolu lze použít RREF s třemi pivoty.
Příklad
DCV 4.2.1 — inverze 2×2
A=(25−37).
D=2⋅7−(−3)⋅5=29.
A−1=291(7−532).
Zkouška:
AA−1=291(290029)=I.
Příklad
DCV 4.3 — jak určit matici X (typy z originálního zadání)
U příkladů, které v původním zadání obsahují AX=B, AXB=C, AX−B=CX a XA−B=XC+D, lze využít jednotnou zásadu: vytkni X ze správné strany.
Typ AXB=C: nejprve vynásob zleva A−1 a zprava B−1:
X=A−1CB−1.
Typ AX−B=CX: převeď CX k AX:
(A−C)X=B⇒X=(A−C)−1B.
Typ XA−B=XC+D: převeď XC k XA:
X(A−C)=B+D⇒X=(B+D)(A−C)−1.
Všechny inverze musí existovat. Pokud ne, je třeba počítat soustavu Gaussovou metodou.
5DCV 5 — lineární zobrazení, jádro a obraz
Příklad
DCV 5.1.2 — lineární nebo nelineární?
L:R4→R2,
L(a,b,c,d)=(a−b+2c+1,b−d−a).
1. Nejrychlejší test: vezmi nulový vstup (0,0,0,0).
L(0,0,0,0)=(1,0).
2. Podle nutné podmínky každé lineární zobrazení musí posílat 0 na 0.
Výsledek:L nenıˊ lineaˊrnıˊ.
Vysvětlení: konstantní posunutí +1 se nedá vyjádřit lineární kombinací vstupů bez konstantního členu.
Příklad
DCV 5.1.5 — nelinearita kvůli součinu koeficientů
L(a,b)=(a+b)x3+2bx2+abx+(2a+b).
Na první pohled všechny koeficienty vypadají „podobně jako lineární“, ale člen ab je součin dvou vstupních proměnných.
Pro u=(1,1): koeficient u x ve L(u) je 1. Pro 2u=(2,2) je 4; u 2L(u) je pouze 2.
L(2u)=2L(u).
Výsledek:L nenıˊ lineaˊrnıˊ.
Příklad
DCV 5.2.1 — báze a dimenze jádra a obrazu
L(a,b,c)=(2a−b+c,0,a+3b−c,0,3a+2b).
1. Sestav matici ze standardních bázových vektorů:
A=20103−1030210−100.
2. Jádro: řešíme A(a,b,c)T=0.
Z rovnic
2a−b+c=0,a+3b−c=0,3a+2b=0
Gauss zjistí jeden volný parametr. Můžeme položit c=7t a získat a=−2t,b=3t.
kerL=span((−2,3,7)T),dimkerL=1.
Kontrola:L(−2,3,7)=(0,0,0,0,0).
3. Obraz: první dva sloupce A jsou nezávislé; třetí je jejich lineární kombinací. Proto
ImL=span((2,0,1,0,3)T,(−1,0,3,0,2)T),
dimImL=2.
4. Rank–nullity:dimR3=3=1+2. Souhlasí.
6DCV 6 — změna báze a matice operátoru
Příklad
DCV 6.1.1 — matice přechodu mezi dvěma bázemi
F=((1,2)T,(2,1)T),G=((3,5)T,(5,3)T).
Matice, jejichž sloupce jsou bázové vektory:
F=(1221),G=(3553).
Definujeme T vztahem [x]F=T[x]G. Potom
T=F−1G.
Inverze F je
F−1=−31(1−2−21).
T=(7/31/31/37/3).
T−1=(7/16−1/16−1/167/16).
Jak ověřit:FT=G (protože sloupce G jsou lineární kombinace sloupců F podle T).
Příklad
DCV 6.2.1 — jeden operátor, dvě báze
L(a,b)=(2a−b,a+3b),
F=((1,4)T,(4,1)T),G=((2,0)T,(2,1)T).
Matice operátoru ve standardní bázi je
S=(21−13).
Matice bází:
F=(1441),G=(2021).
**1. Matice L v bázi F: **
A=F−1SF=(18/5−7/57/57/5).
**2. Matice L v bázi G: **
B=G−1SG=(02−7/25).
3. Přechodová matice:
T=F−1G=(−2/158/152/157/15).
4. Kontrola podobnosti:
T−1AT=B.
Tenhle příklad ukazuje, proč se nesmí prohodit pořadí inverzí, a že různé matice skutečně mohou reprezentovat tentýž operátor.
7DCV 7 — homogenní, nehomogenní a parametrické soustavy
1. Spočti determinant soustavy jako funkci parametru:
D(a)=27(a−2).
2. Obecný případ a=2: jedna jednoznačná trojice
(x1,x2,x3)=(−2,−1,2).
3. Kritický případ a=2: po dosazení a eliminaci má rozšířená matice hodnosti 2, shodné s koeficientovou, ale n=3. Tedy jedno volné t:
(x1,x2,x3)=(1,−2,0)+t(−3/2,1/2,1),t∈R.
4. Nezaměnit: pro a=2 není výsledkem „bez řešení“, přestože determinant je nulový. V tomto případě jsou řešení nekonečně mnohá. Rozhoduje hodnost rozšířené matice.
8Jak pokračovat se zbývajícími podbody původních DCV
Každému podbodu přiřaď typ úlohy podle tabulky v kapitole 15.
Nejprve samostatně napiš volbu metody a všechny podmínky (např. D=0).
Vypočti s jasně zapsanými řádkovými úpravami.
Proveď nezávislou kontrolu, nejlépe dosazením nebo výpočtem jiným způsobem.
Pokud se nedaří, podívej se na řešenou úlohu se stejným číslem tematického oddílu (např. DCV 3.2 → báze a dimenze, DCV 7.4 → kritické parametry).
Tato kapitola zpracovává konkrétní vybrané podbody DCV, ne úplnou sbírku všech individuálních řešení. Znalost algoritmů umožňuje dopočítat ostatní varianty; pro poctivou přípravu je ale nutné také je skutečně vyzkoušet.