Určitý integrál a Newton–Leibniz, obsahy ploch, nevlastní integrály a Taylorův polynom s odhadem chyby.
Zdroj: Domácí sada 13
13.1Zásadní rozdíl mezi neurčitým a určitým integrálem
Neurčitý integrál∫f(x)dx hledá celou rodinu primitivních funkcí F(x)+C.
Určitý integrál∫abf(x)dx je číslo, pokud existuje. Pro spojitou funkci ho můžeš chápat jako orientovanou plochu pod grafem mezi a a b: nad osou x kladně, pod ní záporně.
Newtonova–Leibnizova formule: Je-li F′=f na intervalu a f spojitá na [a,b], potom
∫abf(x)dx=F(b)−F(a).
Postup
Univerzální postup
Najdi primitivní funkci F.
Spočti F(b).
Spočti F(a).
Odečti horní mez mínus dolní mez.
U určitého integrálu už nepřidávej +C (konstanty se odečtením vyruší).
Pokud f≥0 na [a,b], pak ∫abf≥0. Je-li f≤g, potom ∫abf≤∫abg. Je-li ∣f(x)∣≤M, platí
∫abf(x)dx≤M(b−a),a≤b.
13.3Riemannův integrál — odkud se bere plocha
Rozděl [a,b] na malé díly [xi−1,xi] a na každém vyber bod ξi. Součet
S(P,ξ)=i=1∑nf(ξi)(xi−xi−1)
přibližuje orientovanou plochu obdélníčky. Pokud při zjemňování dělení směřují tyto součty ke stejnému číslu nezávisle na volbě bodů, funkce je Riemannovsky integrovatelná.
Každá spojitá funkce na uzavřeném omezeném intervalu Riemannův integrál má. Také každá omezená monotónní funkce na takovém intervalu je Riemannovsky integrovatelná. Libovolná omezená funkce už však integrovatelná být nemusí: Dirichletova funkce (1 na racionálních, 0 na iracionálních) Riemannovsky integrovatelná není.
13.4Základní věta integrálního počtu
Pokud je f spojitá a definujeme
G(x)=∫axf(t)dt,
pak G′(x)=f(x). Integrační a derivační počet tedy navzájem souvisejí jako opačné operace. Pokud je horní mez složená funkce g(x), použiješ řetězové pravidlo:
dxd∫ag(x)f(t)dt=f(g(x))g′(x).
Vzor:H(x)=∫0x2costdt. Potom H′(x)=2xcos(x2).
13.5Substituce u určitého integrálu
Když použiješ u=g(x), změň také meze:
∫abf(g(x))g′(x)dx=∫g(a)g(b)f(u)du.
Vzor:
∫012xex2dx.
Substituce u=x2, du=2xdx. Nové meze: x=0↦u=0; x=1↦u=1.
∫01eudu=[eu]01=e−1.
Chyba: po přepisu integrálu do proměnné u nesmíš nechat staré meze závislé na x.
13.6Obsah plochy mezi křivkami
Pro spojité funkce f,g platí
S=∫ab∣f(x)−g(x)∣dx.
Pokud víš, že na celém úseku f(x)≥g(x), můžeš psát bez absolutní hodnoty
S=∫ab(f(x)−g(x))dx.
Postup
Univerzální postup pro plochy
Naskicuj křivky a zjisti, jakou oblast vymezují.
Najdi průsečíky řešením f(x)=g(x).
Rozděl interval na úseky, kde se nemění horní a dolní křivka.
Na každém úseku integruj „horní mínus dolní“.
Všechny kladné příspěvky sečti; geometrický obsah nemůže být záporný.
Jde o úlohu přímo stejného typu jako v domácí sadě 13.
Příklad
Vzor: oblast mezi cosx a osou x
S=∫03π/2∣cosx∣dx.
Kosinus je kladný na [0,π/2] a záporný na (π/2,3π/2]. Proto
S=∫0π/2cosxdx−∫π/23π/2cosxdx=1−(−2)=3.
Kdybychom absolutní hodnotu vynechali, dostali bychom orientovaný integrál −1, nikoli obsah plochy.
13.7Objem rotačního tělesa (doplňující aplikace)
Otáčíš-li oblast pod y=f(x)≥0 na [a,b] kolem osy x, vznikne objem
V=π∫abf(x)2dx.
Příklad: Otáčení y=x na [0,2] kolem osy x:
V=π∫02x2dx=π[3x3]02=38π.
Pro oblast mezi dvěma radiálními křivkami R(x)≥r(x)≥0 je V=π∫(R2−r2)dx. Před použitím zkontroluj geometrii a osu otáčení.
13.8Nevlastní integrál — co znamená „nevlastní“
V běžném určitém integrálu máš konečný interval a omezený dobře integrovatelný integrand. Nevlastní integrál vzniká například, když
jeden kraj intervalu je +∞ nebo −∞;
funkce se v koncovém nebo vnitřním bodě stává neomezenou.
Nevlastní integrál vždy definuj limitou vlastních integrálů. Výsledek je konvergentní, pokud má příslušná limita konečnou hodnotu.
13.9Typ I — nekonečný interval
∫a∞f(x)dx=R→∞lim∫aRf(x)dx.
Příklad
Vzor: ∫2∞x3dx
=R→∞lim[−2x21]2R=lim(−2R21+81)=81.
Příklad
Vzor: ∫1∞xdx
=R→∞lim[lnx]1R=R→∞limlnR=+∞.
Diverguje. To, že 1/x→0, nestačí, stejně jako u řad.
13.10Typ II — problémový konečný kraj
Například integrand 1/x je v nule neomezený, a proto
∫01xdx=ε→0+lim∫ε1x−1/2dx=ε→0+lim[2x]ε1=2.
Přestože funkce v nule „letí do nekonečna“, plocha může být konečná.
Kontrast: ∫01x−2dx
=ε→0+lim[−x1]ε1=lim(−1+1/ε)=+∞.
Tento integrál diverguje.
13.11Zapamatuj si dva testy mocninných integrálů
Na nekonečném intervalu:
∫1∞xpdx konverguje⟺p>1.
U nuly:
∫01xpdx konverguje⟺p<1.
Druhý test má obrácenou hranici. To je velmi častá chyba.
13.12Nevlastní integrál s vnitřní singularitou
∫−11∣x∣dx
má problém v bodě x=0 uvnitř intervalu. Musíš jej rozdělit:
∫−10∣x∣dx+∫01∣x∣dx,
každou část vyhodnotit samostatnou jednostrannou limitou. Obě divergují; celý integrál diverguje.
Nedovoleno: „odečíst dvě nekonečna“ nebo považovat symetrické anulování za obyčejný nevlastní integrál. Cauchyho hlavní hodnota je jiný pojem a musí být výslovně požadována.
13.13Srovnávací kritérium pro nevlastní integrály
Pro nezáporné funkce na problémové oblasti:
0≤f≤g a ∫g konverguje → ∫f konverguje.
0≤g≤f a ∫g diverguje → ∫f diverguje.
Pro kladné funkce, jejichž podíl má konečnou kladnou limitu, funguje limitní srovnávací kritérium stejně jako u řad.
Příklad
Vzor
∫1∞x2+4dx
konverguje, protože 0<1/(x2+4)≤1/x2 pro x≥1 a ∫1∞1/x2dx=1.
13.14Další příklady
Exponenciální útlum:
∫0∞e−3xdx=R→∞lim[−31e−3x]0R=31.
Omezená horní mez a logaritmus:
∫1exlnxdx=[2(lnx)2]1e=21.
Arctangens:
∫0∞x2+4dx=[21arctan2x]0∞=4π.
13.15Symetrie určitého integrálu
Je-li flichá na [−a,a], pak
∫−aaf(x)dx=0.
Je-li fsudá, pak
∫−aaf(x)dx=2∫0af(x)dx.
Obě pravidla vyžadují existenci daného (vlastního) integrálu; u nevlastních integrálů se nesmí automaticky ztotožňovat symetrická hlavní hodnota s konvergencí obou částí.
13.16Univerzální algoritmus pro domácí 13Postup
Je integrační oblast konečná a funkce neomezená? → nevlastní integrál typu II.
Je mez ∞? → nevlastní integrál typu I.
Je tam problém uprostřed? → rozděl na dvě samostatné limity.
Jde o plochu? → najdi průsečíky a integruj absolutní rozdíl výšek.
Jde o běžný určitý integrál? → nalezni primitivní funkci a použij Newtona–Leibnize.
Na konci ověř konvergenci, správná znaménka a případné fyzikální jednotky.
Kontrolní výsledky
∫1∞dx/x2=1.
∫1∞dx/x diverguje.
∫01dx/1−x konverguje a je 2.
∫01x2dx=1/3.
∫−11x3dx=0.
13.17Proč Taylorův polynom vůbec existuje?
Složitou funkci můžeme v blízkosti zvoleného bodu x0 nahradit jednodušším polynomem, který má ve středu stejnou hodnotu a stejné první derivace (až do požadovaného řádu).
Stupeň 0: konstanta f(x0).
Stupeň 1: tečna f(x0)+f′(x0)(x−x0).
Stupeň 2: zapojíme zakřivení pomocí f′′(x0).
Vyšší stupně zlepšují místní přiblížení, pokud má funkce potřebnou hladkost.